free love, free fight
Řidič zastavuje za krajem lesa. Vystupujeme, bereme si věci, řidič odjíždí a my jdeme pomalu k objektu. Držíme se ve stínu lesa, je ticho, klid a čím blíže jsme u objektu, tím větší cítíme smrad. Ten smrad znamená, že tam jsou zvířata. Smutné poznávací znamení.
Click on the photo and come to the photogallery.
Lukáš mi pomáhá vytáhnout se do okna. Je malé se starým rámem a vyčnívajícími hřebíky. Asi dva metry nebo trochu více pode mnou vidím kuřice. Spouštím se k nim, chvíli stojím a dívám se kolem sebe. Vidím živé, jak pípají, běhají a polehávají. Vidím mrtvé v různém stavu rozkladu. Stejný obraz jako tolikrát předtím.
Vlastně ani nevím. Je život o něčem nebo je o ničem? Proč, když si čím dál více myslím, že je o ničem, žiji jako by byl o něčem?
Do tohohle objektu se chystáme už dlouho. Tentokrát to konečně klaplo. Jedná se o tzv. halový chov na podestýlce. My tomu říkáme koberec. To proto, že když slepice vyrostou, nevidíte žádnou podlahu, jen jednu slepici namačkanou vedle druhé, prostě koberec.
Jedeme nočním lesem do nového domova. Tři kachny si povídají vzadu a jedna ztěžka dýchá a odpočívá na klíně mé kolegyně. Zobák pokládá do plastového víčka s vodou, trochu pije a pak si položí kolegyni hlavu do dlaně a usíná.
To peklo projektované z byznysu a lhostejnosti, ten dlouhý bílý dům s plechovými vraty, který jsme s Lukášem a našimi blízkými otevřeli, má o další čtyři obyvatele méně.
V této zprávě je šest akcí a celkem 109 zachráněných zvířat.
V této zprávě jsou tři záchrany. V jedné jsme vzali 20, ve druhé 5 a ve třetí 18 slepic. Ve dvou akcích jsme měli novou záchranářku. Požádal jsem ji, aby napsala pár vět. (MK)
Jsme moc rádi, že nám do života vtrhly tyhle pometla…
Jak nudný byl život bez nich…
Jak zábavné a uklidňující je pozorovat jejich nový režim…
Jak inteligentní jsou…
Jak moc jim chutná domácí snídaně, oběd a večeře…
Jak moc je miluje pozorovat náš pětiměsíční syn…
Jak rychle se s námi skamarádily…
Jak radostné bývá ráno vstát a první běžet vypustit je na trávu a čerstvý vzduch…
Jak zajímavé je zjišťovat, co která má ráda a jakou má povahu…
Zachránili jsme 48 slepic z bídy, křiku a čekání na smrt. Z místa, z nějž profituje obchodník, chrání je politik a živí spotřebitel. Nikoho z nich jsme se neptali. Proč bychom měli? Přelezli jsme plot, otevřeli vrata a odvezli slepice pryč..
Jsou teď v nových domovech u lidí, kteří jim udělají lepší svět. Mohou roztáhnout křídla a běžet. Mají slunce místo umělého osvětlení. Čerstvý vzduch místo ventilátorů. Slabší mohou uniknout před silnějšími.
Není normální, že jsou v takových podmínkách a za takovým účelem vězněná zvířata. Že je v tom nenecháme, normální je.
Postel Institutu úzkosti (IÚ) je skutečnou postelí o standardních rozměrech 40 x 200 x 180 cm s ložním prádlem a zachovalou matrací. Zatímco do jiných postelí se chodí spát, postel IÚ se stává scénou a platformou pro řečníka, performera nebo vypravěče. Poskytuje poležení pro ty, kteří jsou na úkor spánku ochotni sdílet s námi své poznatky, názory, představy a mluvit a halucinovat na hraně bdělosti a snění. Noční hosté nás mohou zavést do oblastí, kam bychom se sami nikdy nepodívali. Připraví našim tělům nástrahy, které budou překonávat bez následků a únavy v následujícím dni. Postel IÚ je věrným a houževnatým společníkem těch, kteří nemohou usnout nebo pracují, zatímco my spíme, nebo za tmy hledají svobodu pro ty, kteří uvízli(y) v soukolí systému. Neprověřuje pravdivost příběhů, sbírá utopické scénáře, sny a vize. Z důvěrně známého měkkého a intimního prostředí odpočinku a regenerativního snění se může rázem stát prostorem pro politický požadavek. Těm, kterým nabídne nocleh, umožní předat zkušenosti s některými podobami úzkosti nebo je rovnou zahánět. Těm, kteří poslouchají, pomůže společně přečkat část noci. (dále…)
Tuhle záchranu jsme museli rozdělit do dvou akcí.
Holky z Institutu úzkosti sehnaly domov pro dvacet slepic. Tak jsme pro ně šli.. Když jsem bral jedenáctou slepici z etáže, zahlásila hlídka, že strážný vyrazil na obchůzku. Vzali jsme ještě dvanáctou, zamkli za sebou plechové dveře haly a přelezli plot na pole, kde jsme schovaní čekali až strážný přejde.
Jsem přesvědčený, že hnutí za osvobození zvířat by bylo mnohem dále, pokud by šlo cestou osvobození zvířat a jsem přesvědčený, že pokud hnutí za osvobození zvířat nebude součástí hnutí za osvobození života, ať již to bude slepice, konvalinka, člověk, mlha na blatech nebo voda v podzemí, tak bude dýchavičné a belhavé.
Byli jsme tady před pár dny. Viděli jsme zmrda v montérkách, jak řve na prasnice a viděli jsme toho samého zmrda, jak háže kvičící sele kamarádovi do kufru auta a ten s ním rychle jede pryč. Viděli jsme prasničky čekající na první porod i prasnice ležící v kleci a kolem nich pobíhající selata. Viděli jsme mrtvého běhounka, kterého okusovali jiní běhounci, a pak jsme uviděli, že není mrtvý, protože zvedl hlavu a podíval se na ně.
Zachránili jsme 4 slepice. Nezemřou v kleci ani na jatkách. Odvezli jsme je k laskavým lidem do nových domovů . Teď mohou roztáhnout křídla a běžet. Mají slunce místo umělého osvětlení. Čerstvý vzduch místo ventilátorů. Slabší mohou uniknout před silnějšími.
Obrovský zápach tohoto místa cítíme dlouho předtím než k němu dojdeme. Protahujeme se dírou v plotě a jdeme k nejbližší hale. Když otevřeme plechová vrata, smrad a těžký vzduch nás skoro až praští do tváře.
Vcházíme dovnitř a propadáme se něčím a kloužeme po něčem, co má být podestýlka, ale je to jen vrstva výkalů a slámy, které jsou jediným životním prostorem vodních ptáků.
