Otevřená záchrana XLVI (leden 2019)

V této zprávě jsou tři záchrany. V jedné jsme vzali 20, ve druhé 5 a ve třetí 18 slepic. Ve dvou akcích jsme měli novou záchranářku. Požádal jsem ji, aby napsala pár vět. (MK)

Po kliknutí na fotografii vstoupíš do galerie.

Poprvé a podruhé (Anonym)

Byla noc, já stála uprostřed polí zabalená do několika vrstev oblečení a teprve mi docházelo co tam dělám. Všechno jakoby se zastavilo, vnímala jsem jen hlasitost ledu křupajícího pod mýma nohama, obloha byla plná hvězd a zatímco jsem je pozorovala, do očí mi padal sníh.

Stála jsem na hlídce přímo u místa, kterým se Michal s Lukášem dostali dovnitř. Chvíli po vniknutí do areálu druhá hlídka zahlásila, že jde hlídač a všichni se mají stáhnout. Sotva se oba dostali ven, odnikud se vynořilo silné světlo a přísahala bych, že jím svítil přímo na nás. Kluci se stahovali dál a já se jich držela.

Když jsme se vrátili k objektu, nikdo nevěděl, kde hlídač je, ale Michal s Lukášem šli dovnitř. Vypadali odhodlaně, když se dostávali do jedné z několika nepředstavitelně velkých hal. Já jsem ležela ve sněhu a bála se za všechny. Celou dobu bylo děsivé ticho, které občas narušily velké větráky, co do hal vhánějí vzduch. Po chvíli mi Michal podával tašku. Dokud jsem ji nedržela v ruce a necítila její tíhu, nedošlo mi, že už je plná, ti tvorečkové uvnitř ani nepípli. Opatrně jsem ji položila k sobě a doufala, že jsou v pořádku.

Všichni už byli venku, když hlídka hlásila, že u objektu zastavilo auto a Michal mi říkal, ať se nehýbu. V nepřirozených pózách, ve kterých jsme zamrzli, jsme sledovali auto, které zastavilo kousek od nás. Měla jsem u sebe slepičky a bála se. Poprvé za celý večer jsem přestala myslet na všechny možné i nemožné zvraty, následky a cítila strach a zodpovědnost jen za ta zvířata, jejichž život závisel na našem úspěšném odchodu.

Když jsme se všichni sešli v našem autě, nedokázala jsem odhadnout, jak se kdo cítil. Pro mě bylo těžký celou akci zpracovat, další hlídkaři vypadali spokojeně. To Lukáš s Michalem ten večer hleděli do očí obětem, které nemohli vzít s sebou. Nevím, jestli se z toho ještě dokážou radovat, člověku musí bezmoc trhat srdce.

Zastavili jsme a poprvé jsem měla možnost si je prohlédnout. Bylo jich pět. Michal vyndal první a dal mi jí do náručí… smrděla, byla špinavá a měla kluzké peří. Nechápala kde je, ale necítila potřebu se bránit. Možná jen neměla sílu. Držela jsem ji, mluvila na ní a ona si položila hlavu na moje rameno. Byla nádherná….. a já si moc přála, aby to věděla.

Před sedmi lety jsem poprvé otevřela oči a přestala jíst maso. Když jsem otevřela oči podruhé, přešla jsem z vegetariánství na veganství. Po čase jsem se stala zapálenou aktivistkou bojující za práva zvířat. Myslela jsem si, že je to špička ledovce a že je to způsob, jakým můžu zachránit svět. Až teď, když své oči doopravdy otevírám, dochází mi, že jde především o to otevřít srdce a bojovat za svobodu.

……………………………

O týden později jsme se tam vrátili. Hvězdy, co by lidem připomínaly jejich malost nebyly tu noc vidět a led se přeměnil v bahno. Vedeni smradem z hal bychom tam asi došli i poslepu.

Čekali jsme u kraje pole až hlídač udělá pravidelnou obchůzku po objektu. A čekali jsme dlouho. Michal si ke mně sedl a říkal, ať si zkusím představit tu bolest, která se odehrává za zdmi těch několika obřích hal. Chvíli jsme seděli a představovali si to.

Hlídač pořád nešel, tak jsme šli my. Zatímco Lukáš otevíral dveře jedné z hal, připravovala jsem se na to, co uvidím. Vešla jsem s Michalem dovnitř, svítilo tam červené světlo, kolem bylo nějaké nářadí, nikde žádné slepice a před námi další dveře. A za nimi ještě jedny. Nevěděla jsem ani to, že je vstup do haly nějak členěný a došlo mi, že asi nevím vůbec nic. Bylo to strašně cizí, ale nesnažila jsem se nic analyzovat a prostě šla.

Už si nepamatuju, o kolik byl smrad uvnitř intenzivnější než venku, jestli tam byla zima nebo teplo. Pamatuju si jen, jakým způsobem se na nás všechny slepičky dívaly. Na krátkou chvíli jsem snad i dokázala pojmout část té bolesti, kterou měly v očích. Stála jsem tam vyděšená z myšlenky, že s tímhle nic nezmůžu. Hala byla nekonečná a tmavá a to je všechno, co její nedobrovolní obyvatelé kdy budou mít.

Ten večer odvedli všichni dobrou práci a tohle místo opustilo dalších 18 krásných bytostí.

This entry was posted on Pondělí, Leden 7th, 2019 at 12.59 and is filed under otevřená záchrana. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.