for the animals

A zase noc, zase dlouhá cesta a zase v sobě kamení, které ještě nějak dýchá. Nechce se mi nic.

Nechce se mi mluvit, myslet, jít do dalších sraček, brát do rukou bídu a oškubaná ptačí těla. A stejně jsem pořád tady.

Zaparkovat, jít s několika blízkými lidmi k objektu, dostat se dovnitř ke zvířatům, překročit mrtvé, vzít několik živých, pro které máme domovy, odejít, rozvézt je do domovů, vrátit se a zkusit usnout.

Dnes máme domovy pro jedenáct krůtích holek. Uděláme pro ně zázrak. Díky lidem, kteří je vezmou k sobě. Díky těm, kdo jsou tady dnes se mnou.

Michal Kolesár

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Hlídky jsou na svých místech a hlásí čistý prostor. Prodiráme se s Lukášem vysokými kopřivami k plotu. Nebe je zatažené, ve vzduchu visí těžký smrad drůbežárny. Haly jsou tiché, jen v některých jsou slyšet větráky.

Za pár minut jsme uvnitř jedné z nich. Bereme několik slepic. Moc peří už nemají.

V několika minulých měsících jsme takto odvezli do nových domovů celkem 175 slepic.

Díky všem, kdo jste s námi.

MK

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Je půl třetí ráno, když píšu tyhle řádky. Ani nevím, kolik dní už minulo od téhle záchrany. Čas v tomhle případě nehraje roli. Uvnitř sebe cítím, jako by to bylo včera.

Zastavuju autem daleko od objektu, kde si vystoupí zbytek týmu. Jedu zaparkovat a snažím se co nejrychleji dorazit na domluvené místo k ostatním. Po několika minutách vcházíme do lesa. Cestu máme předem označenou.

Text Lukáš Krása

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Nechci už na taková místa. Pořád stejná bída. Jen v jiných kulisách. Je pořád těžší odcházet.

Šli jsme pro kachny. Vzali jsme jich devět. Jednu, která ležela na zádech. Slabá a lehká. Už když jsem ji bral do dlaní, tak jsem věděl, že je to špatné. Umřela nám pár kilometrů od místa, kde by umřela, kdybychom nepřišli.

Osm jsme jich rozvezli do domovů. Do života. Do lepších časů. Díky všem, kdo jsou s námi.

MK

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

V několika minulých nocích jsme vzali z tupé bídy a těžkého trápení celkem 137 slepic. Převezli jsme je do nových domovů k lidem, kteří je nechají běhat v trávě, moknout v dešti, hrabat se v prachu a žít.

Díky všem, kdo nás podporují.

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Je sychravo a málo hvězd. Jdeme přes louku k objektu. Blízko je silnice. Dáváme si pozor a když se objeví auto, zalehneme a čekáme až zmizí.

U objektu rozmístíme hlídky, jdeme si jej projít a najít nějaký způsob, jak se dostat dovnitř. Když odcházíme, máme v přepravce jeden velký a deset malých bílých kožíšků.

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Vím, že mnohem více toho nevím než vím. Tak stavět cokoli na tom, co vím, je vratké a bláznivé. Zvláště, když to, co nevím, má větší pravděpodobnost, že o mě rozhoduje. Jak snadno domyslet už z nepoměru mezi nevím a vím. Nevím je moře a vím je v moři ryba.

Mohu se ptát bez jistoty správné otázky. Jako stařena nad hrobem i jako dítě v hrobě. Ani nevím, jestli to umím jinak. Co když je život zbytečná námaha? Zbytečné žraní, spaní, drbání, sraní? Nula pojde od nuly arogantně a s různými poruchami. (Hle, našel jsem člověka?)

(dále…)

Jdeme podél dlouhé bílé budovy. Uvnitř jsou slyšet krůty. Noci už začínají být chladné a brzo se stmívá.

U dveří vidím mrazák. Otevírám ho a díváme se dovnitř. Je v něm několik mrtvých krůt. Hladím zmrzlé tělo.

Potom jdeme k těm živým. Dvě z nich bereme do náruče a studenou nocí je neseme pryč.

V autě držím Péťu za ruku, dívám se na Lukáše, na naše anonymní přátele, na krůty, které odpočívají vzadu, na stromy, domy a auta, které míjíme a cítím jakousi divnou unavenou vděčnost a vlastně ani nevím za co.

(dále…)

Nějak náhodně jsem při prohrabování našel Nový prostor a v něm svůj rozhovor a tak jej po pár letech přidávám.

………..

Může se zvířatům dít něco horšího, než co už se stalo lidem?

Kterým zvířatům a kterým lidem? A proč vůbec dělat hitparádu trápení? Jak srovnat život čivavy Paris Hilton, holky v dětském domově, kterou už potřetí někdo vrátil, telete, které se třese ve frontě na jatkách, muže, po kterém zbyl jen stín na zdi v Hirošimě, miliardářského zmrda, který si žije v luxusu na úkor jiných shrbených zad, slepice, která nezvládla výrobu a skončila v kafilérce, a to jen na základě kritéria člověk vs. nečlověk?

Většina lidí sice vnímá v restauraci jinak mladé telecí než mladé lidské, ale obávám se, že je tomu tak jen proto, že u mladého lidského cítí ten nůž blíže k sobě samým.

Jak jste se dostal k ochraně práv zvířat? Co ve vás vzbudilo soucit se zvířaty?

Musím Vás opravit. Nejsem právník, nepomáhám jiným zvířatům kvůli jejich právům a neřeším žádná práva. Ani k té pomoci nevidím povinnost. Když můžu, pomůžu. Protože je mám rád. To je vše.
Konkrétní okamžik, kdy se můj soucit probral, nevím. Prostě jsem z mnoha různých pohybů a doteků přestal u zdi nářků vnímat jen člověka. Bylo to jako být v jiném vesmíru. Jiná hmotnost, rozměr i přitažlivost. Všechny moje mapy ztratily smysl a já se učil žít bez nich. Dnes žádné nechci, ale stejně se v nich občas hledám.

(dále…)

V průběhu několika nocí jsme odnesli z klecí a voliér celkem 239 slepic.

Co k tomu říct, když je to pořád a pořád stejné a stejné? Když se nikam neztrácí prach, smrad, haly plné peří, křik z vykradených osamělých životů?

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)

Sedím u jatek. Je ještě pod ránem, tma naříznutá světlem z areálu, prší, prší, jen se leje a jakoby byl mír. Pár lidí pracujících pro zubatou parkuje vedle mě a vystupuje z auta. Dívají se na mě. Neuhýbám. Chci jim vidět do očí.

(dále…)

Povídání s Lukášem v podcastu organizace “Zvířata nejíme” o tom, co jsou to otevřené záchrany zvířat, proč netají svou identitu, jak se záchranné akce připravují a momenty, které se mu nesmazatelně vryly do paměti.

Je ticho a klid a černé nebe nad námi. Trochu prší. Jdeme lesem po cestě, kterou jsme si připravili a označili už pár dní před akcí. Raději se připravit než potom bloudit, dělat zbytečný hluk a ztrácet čas.

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)

Když jsme se bavili s jakým supportem nebo vzpomínkou spojíme další záchrannou akci, rozhodili jsme se vzpomenout na zvířata, která  někteří lidé mrzačí, trápí a zabíjí v laboratořích ve jménu boje s covidem a nadřazeného lidského dobra. Lukáš začal vyhledávat data a já jsem mu po přečtení řekl, že by z toho měl udělat i samostatný text. Nasraný a smutný mi jej poslal po pár dnech.

Vede se válka s virem plná politických a obchodních preferencí, manipulací, zájmů a podvodných akcí. Vedlejším účinkem je válka proti individuální i kolektivní přirozené imunitě,  deprese, vnucená bezmocnost, fízlování, obětování těch slabších. Na ulici i v laboratoři.
(dále…)

Text Petra Musilová.

Hlídám jednu z cest a poslouchám nářek zvířat. Připravuju se na to, že to tam bude hnusný. Ještě na okamžik se ohlížím zpátky k lesu. K přírodě, kterou lidé těm zvířatům v halách sebrali. A přitom to jediné, co je odděluje, jsou vlastně jenom jedny blbý dveře.

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)