for the animals

A zase noc, zase dlouhá cesta a zase v sobě kamení, které ještě nějak dýchá. Nechce se mi nic.

Nechce se mi mluvit, myslet, jít do dalších sraček, brát do rukou bídu a oškubaná ptačí těla. A stejně jsem pořád tady.

Zaparkovat, jít s několika blízkými lidmi k objektu, dostat se dovnitř ke zvířatům, překročit mrtvé, vzít několik živých, pro které máme domovy, odejít, rozvézt je do domovů, vrátit se a zkusit usnout.

Dnes máme domovy pro jedenáct krůtích holek. Uděláme pro ně zázrak. Díky lidem, kteří je vezmou k sobě. Díky těm, kdo jsou tady dnes se mnou.

Michal Kolesár

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Hlídky jsou na svých místech a hlásí čistý prostor. Prodiráme se s Lukášem vysokými kopřivami k plotu. Nebe je zatažené, ve vzduchu visí těžký smrad drůbežárny. Haly jsou tiché, jen v některých jsou slyšet větráky.

Za pár minut jsme uvnitř jedné z nich. Bereme několik slepic. Moc peří už nemají.

V několika minulých měsících jsme takto odvezli do nových domovů celkem 175 slepic.

Díky všem, kdo jste s námi.

MK

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Je půl třetí ráno, když píšu tyhle řádky. Ani nevím, kolik dní už minulo od téhle záchrany. Čas v tomhle případě nehraje roli. Uvnitř sebe cítím, jako by to bylo včera.

Zastavuju autem daleko od objektu, kde si vystoupí zbytek týmu. Jedu zaparkovat a snažím se co nejrychleji dorazit na domluvené místo k ostatním. Po několika minutách vcházíme do lesa. Cestu máme předem označenou.

Text Lukáš Krása

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Nechci už na taková místa. Pořád stejná bída. Jen v jiných kulisách. Je pořád těžší odcházet.

Šli jsme pro kachny. Vzali jsme jich devět. Jednu, která ležela na zádech. Slabá a lehká. Už když jsem ji bral do dlaní, tak jsem věděl, že je to špatné. Umřela nám pár kilometrů od místa, kde by umřela, kdybychom nepřišli.

Osm jsme jich rozvezli do domovů. Do života. Do lepších časů. Díky všem, kdo jsou s námi.

MK

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

V několika minulých nocích jsme vzali z tupé bídy a těžkého trápení celkem 137 slepic. Převezli jsme je do nových domovů k lidem, kteří je nechají běhat v trávě, moknout v dešti, hrabat se v prachu a žít.

Díky všem, kdo nás podporují.

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Je sychravo a málo hvězd. Jdeme přes louku k objektu. Blízko je silnice. Dáváme si pozor a když se objeví auto, zalehneme a čekáme až zmizí.

U objektu rozmístíme hlídky, jdeme si jej projít a najít nějaký způsob, jak se dostat dovnitř. Když odcházíme, máme v přepravce jeden velký a deset malých bílých kožíšků.

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

(dále…)

Jdeme podél dlouhé bílé budovy. Uvnitř jsou slyšet krůty. Noci už začínají být chladné a brzo se stmívá.

U dveří vidím mrazák. Otevírám ho a díváme se dovnitř. Je v něm několik mrtvých krůt. Hladím zmrzlé tělo.

Potom jdeme k těm živým. Dvě z nich bereme do náruče a studenou nocí je neseme pryč.

V autě držím Péťu za ruku, dívám se na Lukáše, na naše anonymní přátele, na krůty, které odpočívají vzadu, na stromy, domy a auta, které míjíme a cítím jakousi divnou unavenou vděčnost a vlastně ani nevím za co.

(dále…)

V průběhu několika nocí jsme odnesli z klecí a voliér celkem 239 slepic.

Co k tomu říct, když je to pořád a pořád stejné a stejné? Když se nikam neztrácí prach, smrad, haly plné peří, křik z vykradených osamělých životů?

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)

Je ticho a klid a černé nebe nad námi. Trochu prší. Jdeme lesem po cestě, kterou jsme si připravili a označili už pár dní před akcí. Raději se připravit než potom bloudit, dělat zbytečný hluk a ztrácet čas.

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)

Text Petra Musilová.

Hlídám jednu z cest a poslouchám nářek zvířat. Připravuju se na to, že to tam bude hnusný. Ještě na okamžik se ohlížím zpátky k lesu. K přírodě, kterou lidé těm zvířatům v halách sebrali. A přitom to jediné, co je odděluje, jsou vlastně jenom jedny blbý dveře.

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)

Jedním z důležitých okamžiků mého života bylo, když jsem viděl malá selata, jak si hrají na louce. Běhala, kličkovala, skákala a bylo v nich tolik radosti a bezstarostného dětství, že jsem jenom stál a usmíval se.

V té době jsem znal malé vesnické chlévy a v nich pochrochtávající prasata, zabíjačkové veselí, kdy se sešla celá rodina u slivovice a smrti. Znal jsem i velké prasečáky s pokašlávajícími prasaty, porodny prasnic a mrtvá selátka obsypaná mouchami. Také už jsem slyšel prasečí pláč a křik na jatkách.

A teď tu stojím s několika dalšími lidmi v jasné, studené noci a před námi plot a za plotem řada budov a v budovách produkce vepřového.

Jdeme dovnitř, bereme jedno, druhé, třetí sele, balíme je do ručníků a odcházíme. Aspoň pro tyhle tři máme lepší svět.

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)

Už mě nebaví počítat akce. Tak jen napíšu, že jsme během několika nocí vzali ze smutku a trápení  celkem 217 slepic.

Na některá místa chodíme víckrát. Víme, jak holky vypadají krátce poté, kdy se ocitnou v halách. Jsou klidné, nechají se pohladit, podrbat v peří, bereme je do rukou a lidi v domovech se diví, jak jsou krásné. Pak běží čas, některé umírají, některé přežívají a ty, které přežívají, ztrácí rozum, sílu a chuť k životu. Na každý podnět reagují šílenstvím, děsí se světla, zvuku, křičí, mlátí křídly a lidi v domovech říkají, že jsou chudinky a že je to strašné, co jim lidi dělají.  Občas nám záchrana vyjde i na pár dní předtím, než holky vytrhnou lidské ruce z jejich trápení jen, aby je naložily do transportu a odvezli k pozabíjení. To už bývají letargické, odevzdané a některé nepřežijí ani v novém domově nebo třeba jen pár dní. U některých to vím, už když je beru do náruče.

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)

Ležíme na poli ve vzrostlém obilí. Čekáme na setmění. Prší. Jsme zmoklí a zablácení.  Před námi plot, za plotem několik hal, bílých a mlčenlivých. V těch halách desetitisíce ptáčat, které většina lidí vnímá jenom jako kdákající stroje na výrobu vajec.

Jakoby si ptáci neuměli zoufat, doufat ani toužit. Jakoby si neuměli užívat pohlazení a blízkost a štěstí. Jakoby jenom to lidské bylo o něčem a všechno ostatní jen k lidské potřebě a spotřebě.

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

Nevím, co psát. Je to pořád stejný příběh a v něm pořád stejná bída.

Rozmačkané a ubité životy. Tečka.  Prach, smrad a peří. Tečka. Přijít, odejít. Tečka. Někoho vzít, někoho nechat. Tečka. Brečet a mlátit hlavou o volant. Tečka. Být šťastný za každé zvíře, které jsme ukradli z podsvětí. Tečka. Nepřestat dýchat. Tečka. Vrátit se. Tečka.

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)

V této zprávě jsou dvě záchranné akce. V první jsme odnesli do bezpečí 7 a v druhé 17 slepic. Celkem tedy 24 ptáků, kteří teď žijí u laskavých lidí a nejsou už jen komoditou.

Vaječný průmysl je kreativní, a celkem i přizpůsobivý, pokud jde o to, dostat ze slepic maximální zisky. Inu, k čemu by jinak zvířata, rostliny, kamení, voda, vzduch, vlastně celý svět byl, že? Život, který se nepromění v prachy snad ani nestojí za žití, že? V tom je smysl všeho, kam až člověk dosáhne, že?

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

(dále…)