for the animals

And again the night, again a long journey and again stones in me that somehow still breathe. I don’t want anything.

I don’t want to talk, think, go to more shit, take misery and plucked bird bodies into my hands. And I’m still here anyway.

Park, walk with a few close people to the facility, get inside to the animals, step over the dead, take a few live ones we have homes for, leave, drive them to homes, come back and try to sleep.

Today we have homes for eleven turkey girls. We will do a miracle for them. Thanks to people who take them in. Thanks to those who are here with me today.

Michal Kolesár

Click on the photo to enter the gallery.

Read the rest of this entry »

A zase noc, zase dlouhá cesta a zase v sobě kamení, které ještě nějak dýchá. Nechce se mi nic.

Nechce se mi mluvit, myslet, jít do dalších sraček, brát do rukou bídu a oškubaná ptačí těla. A stejně jsem pořád tady.

Zaparkovat, jít s několika blízkými lidmi k objektu, dostat se dovnitř ke zvířatům, překročit mrtvé, vzít několik živých, pro které máme domovy, odejít, rozvézt je do domovů, vrátit se a zkusit usnout.

Dnes máme domovy pro jedenáct krůtích holek. Uděláme pro ně zázrak. Díky lidem, kteří je vezmou k sobě. Díky těm, kdo jsou tady dnes se mnou.

Michal Kolesár

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

Read the rest of this entry »

Patrols are at their places and report a clear area. Lukáš and I make our way through the tall nettles to the fence. The sky is cloudy, the heavy stench of the poultry house is in the air. The halls are quiet, only fans can be heard in some.

In a few minutes we are inside one of them. We are taking some chickens. They don’t have many feathers anymore.

In the past few months, we have transported a total of 175 chickens to their new homes in this way.

Thanks to everyone who is with us.

MK

Click on the photo to enter the gallery.

Read the rest of this entry »

Hlídky jsou na svých místech a hlásí čistý prostor. Prodiráme se s Lukášem vysokými kopřivami k plotu. Nebe je zatažené, ve vzduchu visí těžký smrad drůbežárny. Haly jsou tiché, jen v některých jsou slyšet větráky.

Za pár minut jsme uvnitř jedné z nich. Bereme několik slepic. Moc peří už nemají.

V několika minulých měsících jsme takto odvezli do nových domovů celkem 175 slepic.

Díky všem, kdo jste s námi.

MK

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

Read the rest of this entry »

Je půl třetí ráno, když píšu tyhle řádky. Ani nevím, kolik dní už minulo od téhle záchrany. Čas v tomhle případě nehraje roli. Uvnitř sebe cítím, jako by to bylo včera.

Zastavuju autem daleko od objektu, kde si vystoupí zbytek týmu. Jedu zaparkovat a snažím se co nejrychleji dorazit na domluvené místo k ostatním. Po několika minutách vcházíme do lesa. Cestu máme předem označenou.

Text Lukáš Krása

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

Read the rest of this entry »

It’s 2:30 in the morning as I am writing these lines. I don’t know how many days have passed since the rescue. Time doesn‘t matter in this case. Inside I feel like it was yesterday.

I stop my car further from the facility where the rest of the team will disembark. Then I park the car and join the rest of the team as quickly as possible. After a few minutes we enter the woods. The path is pre-marked.

Text Lukáš Krása

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

Read the rest of this entry »

I don’t want to go to places like that anymore. It’s the same misery just in different scenes. It’s getting harder to leave.

We went to rescue ducks. We took nine of them. One of them was lying on her back. Weak and light. In that moment I held her in my hands I knew it was bad. She died just a few kilometers from where she would have died if we hadn’t come.

We took eight of them home. To life. To better times.Thanks to everyone who is with us.

MK

Click on the photo to enter the gallery.

Read the rest of this entry »

Nechci už na taková místa. Pořád stejná bída. Jen v jiných kulisách. Je pořád těžší odcházet.

Šli jsme pro kachny. Vzali jsme jich devět. Jednu, která ležela na zádech. Slabá a lehká. Už když jsem ji bral do dlaní, tak jsem věděl, že je to špatné. Umřela nám pár kilometrů od místa, kde by umřela, kdybychom nepřišli.

Osm jsme jich rozvezli do domovů. Do života. Do lepších časů. Díky všem, kdo jsou s námi.

MK

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

Read the rest of this entry »

V několika minulých nocích jsme vzali z tupé bídy a těžkého trápení celkem 137 slepic. Převezli jsme je do nových domovů k lidem, kteří je nechají běhat v trávě, moknout v dešti, hrabat se v prachu a žít.

Díky všem, kdo nás podporují.

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

Read the rest of this entry »

Je sychravo a málo hvězd. Jdeme přes louku k objektu. Blízko je silnice. Dáváme si pozor a když se objeví auto, zalehneme a čekáme až zmizí.

U objektu rozmístíme hlídky, jdeme si jej projít a najít nějaký způsob, jak se dostat dovnitř. Když odcházíme, máme v přepravce jeden velký a deset malých bílých kožíšků.

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

Read the rest of this entry »

Vím, že mnohem více toho nevím než vím. Tak stavět cokoli na tom, co vím, je vratké a bláznivé. Zvláště, když to, co nevím, má větší pravděpodobnost, že o mě rozhoduje. Jak snadno domyslet už z nepoměru mezi nevím a vím. Nevím je moře a vím je v moři ryba.

Mohu se ptát bez jistoty správné otázky. Jako stařena nad hrobem i jako dítě v hrobě. Ani nevím, jestli to umím jinak. Co když je život zbytečná námaha? Zbytečné žraní, spaní, drbání, sraní? Nula pojde od nuly arogantně a s různými poruchami. (Hle, našel jsem člověka?)

Read the rest of this entry »

Jdeme podél dlouhé bílé budovy. Uvnitř jsou slyšet krůty. Noci už začínají být chladné a brzo se stmívá.

U dveří vidím mrazák. Otevírám ho a díváme se dovnitř. Je v něm několik mrtvých krůt. Hladím zmrzlé tělo.

Potom jdeme k těm živým. Dvě z nich bereme do náruče a studenou nocí je neseme pryč.

V autě držím Péťu za ruku, dívám se na Lukáše, na naše anonymní přátele, na krůty, které odpočívají vzadu, na stromy, domy a auta, které míjíme a cítím jakousi divnou unavenou vděčnost a vlastně ani nevím za co.

Read the rest of this entry »

During several nights, we took a total of 239 hens from cages and aviaries.

What can I say when it’s still the same and still the same? When the dust, the stench, the halls full of feathers, the screams of stolen lonely lives are not lost anywhere?

Click on the photo to enter the gallery.

Read the rest of this entry »

Nějak náhodně jsem při prohrabování našel Nový prostor a v něm svůj rozhovor a tak jej po pár letech přidávám.

………..

Může se zvířatům dít něco horšího, než co už se stalo lidem?

Kterým zvířatům a kterým lidem? A proč vůbec dělat hitparádu trápení? Jak srovnat život čivavy Paris Hilton, holky v dětském domově, kterou už potřetí někdo vrátil, telete, které se třese ve frontě na jatkách, muže, po kterém zbyl jen stín na zdi v Hirošimě, miliardářského zmrda, který si žije v luxusu na úkor jiných shrbených zad, slepice, která nezvládla výrobu a skončila v kafilérce, a to jen na základě kritéria člověk vs. nečlověk?

Většina lidí sice vnímá v restauraci jinak mladé telecí než mladé lidské, ale obávám se, že je tomu tak jen proto, že u mladého lidského cítí ten nůž blíže k sobě samým.

Jak jste se dostal k ochraně práv zvířat? Co ve vás vzbudilo soucit se zvířaty?

Musím Vás opravit. Nejsem právník, nepomáhám jiným zvířatům kvůli jejich právům a neřeším žádná práva. Ani k té pomoci nevidím povinnost. Když můžu, pomůžu. Protože je mám rád. To je vše.
Konkrétní okamžik, kdy se můj soucit probral, nevím. Prostě jsem z mnoha různých pohybů a doteků přestal u zdi nářků vnímat jen člověka. Bylo to jako být v jiném vesmíru. Jiná hmotnost, rozměr i přitažlivost. Všechny moje mapy ztratily smysl a já se učil žít bez nich. Dnes žádné nechci, ale stejně se v nich občas hledám.

Read the rest of this entry »

V průběhu několika nocí jsme odnesli z klecí a voliér celkem 239 slepic.

Co k tomu říct, když je to pořád a pořád stejné a stejné? Když se nikam neztrácí prach, smrad, haly plné peří, křik z vykradených osamělých životů?

Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.

Read the rest of this entry »

Sedím u jatek. Je ještě pod ránem, tma naříznutá světlem z areálu, prší, prší, jen se leje a jakoby byl mír. Pár lidí pracujících pro zubatou parkuje vedle mě a vystupuje z auta. Dívají se na mě. Neuhýbám. Chci jim vidět do očí.

Read the rest of this entry »