free love, free fight
Text Petra Musilová.
Hlídám jednu z cest a poslouchám nářek zvířat. Připravuju se na to, že to tam bude hnusný. Ještě na okamžik se ohlížím zpátky k lesu. K přírodě, kterou lidé těm zvířatům v halách sebrali. A přitom to jediné, co je odděluje, jsou vlastně jenom jedny blbý dveře.
Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.
Jmenuji se Petra Musilová a už nějaký čas se spolu s Michalem Kolesárem, Lukášem Krásou a dalšími lidmi v maskách dostávám do různě velkých a různě zabezpečených velkokapacitních „chovů”, odkud odnášíme zvířata a vozíme je do bezpečných domovů. Hlavním důvodem k odhalení mé identity byla potřeba otevřeně mluvit o záchranných akcích, o tom, co jsem zažila za zdmi, kam nikoho nepouštějí a taky veřejná podpora těchto akcí. Stavím se tím za všechna zvířata, která jsme odnesli do bezpečí i za ta, která tam zůstala a zemřela, nebo byla zabita. Stavím se také za zvířata v laboratořích, množírnách, zoologických zahradách, cirkusech, zverimexech, bio a eko chovech, za lovenou zvěř a všechna ostatní, která jsou mrzačena, týrána a zabíjena v rukou člověka. Stavím se za ně svým vlastním jménem a osobou, ať už to pro mě má jakékoli důsledky. Moje budoucnost mi není vzácnější než ta jejich.
Zase a více než potisící otevírám klece v šíleném domě. Dávám slepicím křídla k tělu, abych je mohl vytáhnout ven. Některé zůstávají klidné, některé se děsí a já se jim nedivím. Narodily se v líhni, volaly mámu a ona nikde. Jen lidské ruce, které je třídily. Některé na smrt, některé do přepravek a špatných zítřků.
Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.
V této zprávě jsou tři záchrany. V jedné jsme vzali 20, ve druhé 5 a ve třetí 18 slepic. Ve dvou akcích jsme měli novou záchranářku. Požádal jsem ji, aby napsala pár vět. (MK)
