Včera, dnes a zítra

Sedím u jatek. Je ještě pod ránem, tma naříznutá světlem z areálu, prší, prší, jen se leje a jakoby byl mír. Pár lidí pracujících pro zubatou parkuje vedle mě a vystupuje z auta. Dívají se na mě. Neuhýbám. Chci jim vidět do očí.


Přijel první transport. Prasata. Brána se otevřela, transport projel dovnitř. Vystupovat, konečná, smrt, uzenina.

V mé pošramocené mysli se převracejí obrazy, barvy a pocit marnosti, zoufalství a vzteku. Znám prasečí nářek i jejich smutné, zmrzačené oči. Další transport.

Myslím na prasečí mámy, těhotné i kojící, narvané do těsně ušitých klecí a zbavených všeho hezkého v životě. Na selata pobíhající v kotci kolem mámy a jejího mléka přes mrtvá tělíčka jiných selat. Na selátko, tak drobné a křehké, které jsem zvedl z betonu a které se mi v dlaních snažilo přerývaně nepustit dech. Na běhounka, kterého okusovali jiní běhounci a my mysleli, že je mrtvý a pak najednou zvedl hlavu. Na prasata, velká a pár dní před transportem sedící a kašlající ve vlastních hovnech. Na to, jak jsem stál v místnosti plné mrtvých prasat, která se odvezou do kafilérie a hygienicky zlikvidují.

A já? Sedím před jatkami, ohýbám se v křeči a v pořád ostřejších slzách a dívám se, jak je přivážejí zabít a naporcovat do potravního řetězce.

Další transport.

Vzpomínka na Mášenku (2004)

Hřbitov selat (duben 2007)

Matka (červen 2007)

Porodnice (únor 2017)

Otevřená záchrana XLIII (červen 2018) & Podpora těm v maskách

Záchranná akce LXI (prosinec 2020)

This entry was posted on Úterý, Srpen 24th, 2021 at 8.36 and is filed under empatie, eseje. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.