Včera, dnes a zítra
Sedím u jatek. Je ještě pod ránem, tma naříznutá světlem z areálu, prší, prší, jen se leje a jakoby byl mír. Pár lidí pracujících pro zubatou parkuje vedle mě a vystupuje z auta. Dívají se na mě. Neuhýbám. Chci jim vidět do očí.
Přijel první transport. Prasata. Brána se otevřela, transport projel dovnitř. Vystupovat, konečná, smrt, uzenina.
V mé pošramocené mysli se převracejí obrazy, barvy a pocit marnosti, zoufalství a vzteku. Znám prasečí nářek i jejich smutné, zmrzačené oči. Další transport.
Myslím na prasečí mámy, těhotné i kojící, narvané do těsně ušitých klecí a zbavených všeho hezkého v životě. Na selata pobíhající v kotci kolem mámy a jejího mléka přes mrtvá tělíčka jiných selat. Na selátko, tak drobné a křehké, které jsem zvedl z betonu a které se mi v dlaních snažilo přerývaně nepustit dech. Na běhounka, kterého okusovali jiní běhounci a my mysleli, že je mrtvý a pak najednou zvedl hlavu. Na prasata, velká a pár dní před transportem sedící a kašlající ve vlastních hovnech. Na to, jak jsem stál v místnosti plné mrtvých prasat, která se odvezou do kafilérie a hygienicky zlikvidují.
A já? Sedím před jatkami, ohýbám se v křeči a v pořád ostřejších slzách a dívám se, jak je přivážejí zabít a naporcovat do potravního řetězce.
Další transport.
