for the animals

Je půl třetí ráno, když píšu tyhle řádky. Ani nevím, kolik dní už minulo od téhle záchrany. Čas v tomhle případě nehraje roli. Uvnitř sebe cítím, jako by to bylo včera.

Zastavuju autem daleko od objektu, kde si vystoupí zbytek týmu. Jedu zaparkovat a snažím se co nejrychleji dorazit na domluvené místo k ostatním. Po několika minutách vcházíme do lesa. Cestu máme předem označenou.

Text Lukáš Krása

Po kliknutí na obrázek vstoupíš do galerie.

Konečně jsme na místě, u haly plné krocanů. Dnes máme domov pro pět z nich. Hlídky jdou na svá místa a já s Michalem jdeme vyřešit, jak se dostaneme dovnitř. Nacházíme malý, špatně přístupný otvor. Ani jeden nechápeme, jak se tím protáhnout a zároveň brát zvířata, ale je to jediná možnost. Sundavám ze sebe co nejvíc oblečení a vybavení, abych se nezahákl o mříže. Michal mi udělá stoličku a pak mě doslova strká dovnitř. Nemohu se protáhnout ani na několik pokusů a když už to vypadá, že budu uvnitř, zjistím, že bych se sám nedostal zpátky.

Trvá to dlouho a přemýšlíme, že se vrátíme příště, jenže ten večer nebyl nikdo připravený odejít s prázdnou taškou. Po několika dalších pokusech visím zaháknutý za kotníky. Tělo uvnitř, nohy venku.

Rozhlížím se a vidím tisíce malých dětí. Natahuju pomalu ruce a čekám. Buď to, nebo propadnout dovnitř.

Pouze jejich zvědavost zapříčiní, že přijdou blíže, abych je mohl po jednom vytáhnout. Těch pět z nich si doslova přišlo pro svobodu.

Bereme tašky a odcházíme.. Jenže se stane něco, co jsem do té doby neznal. Sedám si na zem, brečím a nemohu jít dál. Ostatní nechápou co se děje a ptají se, jestli nejsem nějak zraněný. Nejsem, jen vidím obličeje a oči všech ostatních, kteří tam zůstali… zůstal jsem tam taky.