for the animals

Nějak náhodně jsem při prohrabování našel Nový prostor a v něm svůj rozhovor a tak jej po pár letech přidávám.

………..

Může se zvířatům dít něco horšího, než co už se stalo lidem?

Kterým zvířatům a kterým lidem? A proč vůbec dělat hitparádu trápení? Jak srovnat život čivavy Paris Hilton, holky v dětském domově, kterou už potřetí někdo vrátil, telete, které se třese ve frontě na jatkách, muže, po kterém zbyl jen stín na zdi v Hirošimě, miliardářského zmrda, který si žije v luxusu na úkor jiných shrbených zad, slepice, která nezvládla výrobu a skončila v kafilérce, a to jen na základě kritéria člověk vs. nečlověk?

Většina lidí sice vnímá v restauraci jinak mladé telecí než mladé lidské, ale obávám se, že je tomu tak jen proto, že u mladého lidského cítí ten nůž blíže k sobě samým.

Jak jste se dostal k ochraně práv zvířat? Co ve vás vzbudilo soucit se zvířaty?

Musím Vás opravit. Nejsem právník, nepomáhám jiným zvířatům kvůli jejich právům a neřeším žádná práva. Ani k té pomoci nevidím povinnost. Když můžu, pomůžu. Protože je mám rád. To je vše.
Konkrétní okamžik, kdy se můj soucit probral, nevím. Prostě jsem z mnoha různých pohybů a doteků přestal u zdi nářků vnímat jen člověka. Bylo to jako být v jiném vesmíru. Jiná hmotnost, rozměr i přitažlivost. Všechny moje mapy ztratily smysl a já se učil žít bez nich. Dnes žádné nechci, ale stejně se v nich občas hledám.

Vnímáte při svých aktivitách nějakou hranici, za kterou byste nezašel? Máte někdy pochybnosti?

Občas mi někdo říká, že jsem příliš extrémní, že už to přeháním. V takové chvíli si představím, že stojím na jatkách, u popravčí linky, vedle mě z háku visí telátko a někdo už brousí nůž. Řeknu telátku: „Myslíš, že jsem příliš extrémní? Že už to přeháním?“ A ono se ke mně otočí, velkýma a příliš brzy vyhaslýma očima, a povídá: „No, podívej se na mě.“

A pochybnosti o čem? Když vlezu do brojlerové haly, uměle osvětlené a rozeřvané ventilací, a vidím ptáčata, jejichž svalovina odpovídá váze dospělých, zatímco kostra a vnitřní orgány zůstávají dětské, takže svou váhu skoro neunesou ani neudýchají, tak vím, že je to špatně. A vím, že vzít je z toho místa někam, kde nebudou komodita ani kuřecí maso, ale prostě ptáčata, je dobré.

Jednou ještě řekl, že z osvobozování zvířat z velkochovu míváte rozporuplné pocity. Máte kritéria, podle kterých vyberete zvířata, jež se pokusíte zachránit?

Beru ta, která mi přijdou pod ruku. Můj rozporný pocit jde z toho, že odcházím z místa, kde je třeba dvacet tisíc slepic, a sebou jich odnáším osm, deset nebo dvacet pět. Ty budou mít slunce místo umělého osvětlení, čerstvý vzduch místo ventilátorů. Budou moci roztáhnout křídla a běžet. Ty, které zůstanou, zemřou v kleci nebo na jatkách. Vím, že nepomohu všem, ale přál bych si to. Jsem šťastný za každé zvíře, které jsem z toho zkurveného pekla dostal, stejně jako jsem nešťastný za každé, které v něm zůstalo.

Přímé akce z osvobozování zvířat zaznamenáváte a zveřejňujete. Daří se systém vykořisťování zvířat zviditelnit? A nedochází tak trochu k inflaci obrázků?

Nemyslím, že problém je v malé viditelnosti. Spíše schází empatie a pro většinu i důvod k empatii. A různí lidé mají různou ETT, tedy Empatia Top Ten. Někdo v ní má místo pouze pro sebe, někdo přidá svou rasu nebo sexuální orientaci, někdo svůj živočišný druh a někdo má ETT více a navzájem se mu nemíchají. Málokdo si uvědomí, že ETT je třeba léčit. Pokud jde o fotografie a videa průmyslového mrzačení zvířat, tak podléhají inflaci tam, kde jsou vnímány jako zboží. Kde od nich čekáte zisk, třeba i v oblasti morálky.

Svého času prodělávalo poměrně velký boom v Česku vegetariánství nebo veganství. Máte přehled, jak je to teď?

Myslím, že veganství je už vnímáno méně jako novinka a více jako jeden z možných životních stylů. Bohužel si málo lidí uvědomuje, že veganství a vegetariánství nepatří k sobě. Veganství, pokud se omezíme na stravování, odmítá zneužívání zvířat kvůli masu, mléku i vejcím. Vegetariánství propaguje a obhajuje zneužívání zvířat kvůli mléku a vejcím, odmítá pouze maso. To je obrovská propast a nejsou žádné mosty. Jsou to dva různé směry.

Existuje něco jako humánní porážka?

To je něco jako humánní znásilnění?

Nedá se například z hlediska prožitého utrpení morálně rozlišovat mezi konzumací bílého a červeného masa? A co lidské maso?

Nepotřebujete konzumovat ani jedno, ale pokud hledáte morální rozdíl, pak spíše v přirozeně uhynulém vs. násilně zabitém, než v bílém, červeném, lidském nebo nelidském mase. Pokud má někdo touhu po konzumaci masa, jsou tady zvířata, včetně lidí, která zemřela následkem nehody nebo stářím nebo z důvodu nemoci, pokud ta nemoc není při konzumaci na závadu. Mrtvých těl je hodně. Není nutné kvůli jejich konzumaci budovat výkrmny a zabíjet.

Jaký máte názor na testování léků nebo léčebných postupů na zvířatech – může to být za nějakých okolností obhajitelné?

Když chcete léčit člověka, musíte studovat člověka. Extrapolace z jednoho živočišného druhu na jiný je spekulativní a nespolehlivá,  ale přitažlivá pro průmysl, protože vytváří flexibilní data. Jako součást marketingové strategie vytváří důvěryhodnost na straně důvěřivého spotřebitele a zároveň alibi pro jeho případné poškození.

Primárním důvodem rozvoje a trvání vivisekční praxe je propojení s byznysem a legislativní mocí. To je na dlouhé povídání a historický exkurz do aktivit Rockefellerova ústavu pro lékařský výzkum (1901) a následně jeho Nadace (1913) přes Zákon o terapeutických látkách ve Velké Británii (1925) po vznik Stálé komise pro biologické standarty Zdravotního výboru Společnosti národů (1928) atd. atd.

Etická východiska vivisekce jsem nalezl v základu dvojí. První říká, že je dobré a správné obětovat nižší bytost pro vyšší bytost, a druhé, že není jiná možnost. Ani s jedním z nich nesouhlasím.

Vejde se do vaší představy o správném vztahu ke zvířatům například biochov? Jaký máte názor na tzv. biochovy?

Ekologické zemědělství je v současné době pro zvířata lepší než konvenční, ale lepší neznamená dobré. A protože k dobrému životu a pro své zdraví nepotřebujeme vejce, maso ani mléko tak zůstává tzv. biochov zbytečnou destrukcí zvířat.

Můj názor je negativní.

V hnutí za práva zvířat se pohybujete
už dlouhé roky. Došlo v něm za tu dobu k nějakým změnám?

Změny se dějí, a ačkoli nejsem mluvčím žádného hnutí, jako pozorovatel vidím úspěchy i neúspěchy. Jen nevím o žádné změně, která by byla adekvátní té zbytečné bídě, v nichž jsou likvidovaná zvířata na farmách, v laboratořích apod.

Pokud nebudeme mluvit o změně pro všechny, ale o jednotlivých životech, protože všechno nemusí být o záchraně všech, protože koneckonců každé zvíře je jednotlivý život, pak každá záchrana je radikální změna a absolutní úspěch. Adekvátní situaci zvířat.

Dá se říct, co vám aktivismus dal
a vzal? Potýkáte se také se syndromem vyhoření?

V termínech dal a vzal se neanalyzuji. Samozřejmě jsem se změnil a jsem jiný než třeba před deseti lety. Více jsem měl v rukách a více vím. O tom, jak se žije a umírá na farmách, na jatkách nebo v laboratořích. O tom, jak hluboko jsou ve většině lidí ostatní živočišné druhy jen jako cosi k lidskému využití. O tom, kolik hlouposti, strachu, pohodlnosti, lží, polopravd, pomluv a podvodů je mezi lidmi v ochraně zvířat. O tom, jak málo vím, kudy z toho ven. Syndrom vyhoření nemám. Jen už neztrácím čas s některými lidmi a některými strategiemi. Možná proto nejsem vyhořelý (jak mi teď řekla moje žena).

Jednou jste zmínil, že je potřeba hlavně „srát na svoje hendikepy, srát na svoji svatozář“. Co jste měl na mysli?

Když jsem mluvil o sraní na hendikepy a svatozář, mluvil jsem o sobě. Z jedné přímé akce jsem si odnesl rozmlácenou nohu plnou šroubů, v očích některých v hnutí jsem obdivovanou ikonou atd. Vaše hendikepy i svatozáře vám můžou ztížit chůzi, podrazit nohy nebo vás zabydlet u zrcadla, kde se budete, podle svých preferencí, litovat nebo si libovat. Vysrat se na to je dobrá rada, kterou jsem si dal.

Může být ochrana práv zvířat zábava?

Znám lidi, pro které ano, a nemám je rád.

Nový prostor

Ptali se Tomáš Havlín a Tomáš Malík