free love, free fight
Irské organizace na ochranu zvířat, ALiberation a Alliance for animal rights - A.F.A.R., protestovali v Dublinu (Irsko) proti Fianna Fail, jediné politické straně v Irsku, která nehlasovala pro ukončení kožešinových farem na území přivlastněném (*) Irskou republikou. Na bannerech použitých při protestu byly fotografie, které jsem nafotil na kožešinových farmách a fotografie Network for Animal Freedom.
Tak nám skončily dvě kožešinové farmy. Jedna v Příkazech, jedna v Souměři .
A zrovna, když jsem se do Souměře jel podívat, tak si to majitel ukončí. Rád bych tedy tímto způsobem apeloval na ostatní majitelky a majitele kožešinových farem, aby mi dali vždy včas vědět, když půjdou jejich zbytečné násilnické kšefty do hajzlu. Abych zbytečně neutrácel za benzín. Děkuji. (dále…)
13 slepic zachránených ze zbytečného trápení a zbytečného umírání. Byly převezeny do nového, bezpečného domova, kde budou v trávě, na slunci, budou moci roztáhnout křídla a běžet a slabší budou mít možnost uniknout silnějším. Pošlete to dál. (dále…)
Po zveřejnění textu Hodnota života I. mě volali moji blízcí a schránka naběhla maily. Dostal jsem různá pohlazení, ale ze mě mi až tak špatně není. Většinou jako by se předpokládalo, že když je s lidským světem (kulturou) něco v nepořádku, tak je chyba ve mně a v tom, že se s tím nechci srovnat, nejsem i přesto šťastný a nevidím jakýsi skrytý řád, který to vede k dobrému (nebo co). Poslouchal jsem o naději, odpovědnosti a většinou v dobrém, se starostí a se snahou o povzbuzení. Také mi několikrát bylo řečeno, že jsem rozervaný, takto se nic nevyřeší, že sebevražda je útěk a že bych si měl vážit svého života tak, jako si vážím života kolem sebe.
Sebevraždu považuji za jeden ze svých možných a vysoce pravděpodobných konců. Proč o tom nemluvit? Protože většina lidí kolem mě si myslí, že sebevražda je neúctou k životu, selhání, projev slabosti, rozumový nebo citový zkrat? Nesouhlasím. Ke stejnému činu mohou vést různé motivy. I k sebevraždě. Tak třeba já se necítím slabý, ani v selhání, ani ve zkratu a nejsem bez úcty k životu. A právě úcta k životu mě vede k úvahám o jeho ukončení. Proč žít, co je k nežití?
17 slepic zachránených ze zbytečného trápení a zbytečného umírání. Byly převezeny do nového, bezpečného domova, kde budou v trávě, na slunci, budou moci roztáhnout křídla a běžet a slabší budou mít možnost uniknout silnějším. Pošlete to dál. (dále…)
Drůbeží koncentráky se snaží o naprosté ovládnutí reakcí ptáků na světelné podněty a vzhledem k důležitosti slunečního záření na organismus hodnotím uzavření ptáků do příšeří jako jejich trápení. V tmavých halách bez přístupu nebo s minimálním přístupem přirozeného světla se reguluje délka i intenzita umělého osvětlení. Střídání světla a tmy a změna intenzity osvětlení se projevuje jak v rámci sociálního chování, tak i v době růstu, příjmu potravy apod. V průběhu výkrmu se používá několik světelných programů, např. v prvních 4 dnech plné světlo po 24 hodin, pátý den je tma ¼ hodiny, šestý den ½ hodiny, sedmý 1 hodina, osmý 4 hodiny, od devátého do 35 je tma 8 hodin a od 35 dne do ukončení výkrmu je 23 hodin světlo a jedna hodina tmy.(6) Nejpopulárnější a nejúspěšnější typ světelného režimu, který se dnes používá, zahrnuje jedno období tmy denně, přičemž ve středná fázi výkrmu je období tmy delší a pak se postupně období světla prodlužuje až na celých nebo téměř celých 24 hodin týden nebo i déle před porážkou.(7)
V červnu 2008 jsem byl, společně s několika blízkými, v Praze před rakouskou ambasádou. Chtěli jsme aspoň takto podpořit aktivistky a aktivisty, na které zaútočila rakouská policie. Obvinění ze zločinného spiknutí a vytvoření zločinecké organizace mi přišlo tak blbé, že jsem přispěl a poslal přes ambasádu vyšetřujícím orgánům DVD s mými akcemi v Rakousku. Když už blbnou, ať to mají mezinárodně.
Dnes jsem součástí spisu. Zmínky o mé osobě v telefonátech mezi rakouskými aktivisty, v mailech, které u nich zadrželi (pro jejich neopatrnost vycházející z falešného pocitu bezpečí), přihlášení se ke spolupráci s mou osobou v případě Respektiere a Sabotiere na jejich webech a podobně. Součástí spisu je i několikastránková zpráva, kterou o mé osobě vypracoval Útvar pro odhalování organizovaného zločinu
Asi jsem se stal podezřelým zločinným spiklencem v mezinárodní zločinecké organizaci. Hm. Roztomilé.
65 slepic zachráněných ze zbytečné bídy a trápení bateriových klecí. Byly převezeny do nových, bezpečných domovů.
Zvířata nejsou dárek. Stejně ani jejich záchrana. Tak ani tato záchrana není dárkem a není nikomu věnována. Je jen spojena se vzpomínkou na člověka, který uměl více než mlčet, vzdychat a plakat.
16. června 2006 zemřel po krátké nemoci Gari Allen.
Přednáška z Tierrechtskongress Wien 2008. (V repríze na festivalu Nebudme zvery 2009 v Bratislavě a na Animal Liberation Festu 2009 v Brně.)
Děkuji pořadatelkám a pořadatelům za pozvání a také za trpělivost, když jsem dlouho a dlouho nereagoval. Také chci říci, jak si vážím toho, že fízly v první řadě jsem zaujal natolik, že si i dělali výpisky.
Text věnuji mému příteli I., aby věděl, že stojím při něm. (2.6.2009)
16 slepic zachráněných z bídy a trápení bateriových klecí. Byly převezeny do nového, bezpečného domova. (dále…)
Před pár týdny mi přišel mail od kamarádky. Psala, že umřel Chuck. Tohle je malá vzpomínka na něj.
Dívám se na film. Záběry začínají na prasečí farmě pohledem na dva muže mlátící prase ležící v uličce. Ostatní prasata prostrkují rypáky mezi kovovým hrazením. Vše je točeno skrytou kamerou. Je slyšet řev prasete i dopadání hole na jeho maso a vidět záda muže. Jako když dřevorubec rube silný kmen. Střih. Prase leží venku na trávě. V první chvíli váhám jestli je ještě živé. Chlapi chodí kolem, dívají se na ně, mluví spolu. Prase zvedlo hlavu. Chrochtá. Má podříznutý krk. Otevřená rána se jeho pohybem ještě více otevřela. Prase leží, chrochtá, občas pohne nohou. Z rány vytéká krev. Znovu zvedá hlavu a dívá se na své lidi. Jeden z nich k němu přistupuje, přikládá nastřelovák a končí život. Střih.
Vzpomínám, jak jsme v dětství s kamarádem chytili kdesi na stavbě myšku. Vylezli jsme s ní na střechu olomoucké kuželkárny (jako děti jsme na té střeše trávili hodně času), přivázali jsme jí provázek na ocásek a hráli si s ní. Když se od nás rozběhla, kousek jsme ji nechali, pak jsme ji pomalu táhli zpět, nebo jsme trhli, a měli legraci z jejího boje o život.
61 slepic zachráněných z bídy a trápení bateriových klecí. Byly převezeny do nových, bezpečných domovů.
