Hodnota života I.

Sebevraždu považuji za jeden ze svých možných a vysoce pravděpodobných konců. Proč o tom nemluvit? Protože většina lidí kolem mě si myslí, že sebevražda je neúctou k životu, selhání, projev slabosti, rozumový nebo citový zkrat? Nesouhlasím. Ke stejnému činu mohou vést různé motivy. I k sebevraždě. Tak třeba já se necítím slabý, ani v selhání, ani ve zkratu a nejsem bez úcty k životu. A právě úcta k životu mě vede k úvahám o jeho ukončení. Proč žít, co je k nežití?

Vím, že to nejcennější, co mám, je život, ale vím také, že jeho hodnota je určena tím, jaký je to život. Schválně, jakou hodnotu má ten váš ? Vaší mámy, syna nebo muže? Toho, koho milujete? Žijete své životy jako v pracovním táboře nebo jste více na tržnici? Zajdete si aspoň občas na kolotoče? A stačí to? Občas si zajít na kolotoče?

Co se učí ve školách, církvích a jiných zmatcích? Se sedřeným hřbetem, unaveným srdcem, otupělými smysly, ale žij. Telenovela se dívá. Pracuj a poslouchej. A po práci si nasraně a spokojeně zařvi na nasraném a spokojeném hardcorovém koncertu, aby ses odreagoval a druhý den byl zase dobrá mašinka. Život ti odtéká, jak voda plná sraček do kanálu, ale ty buď vděčná, že žiješ. Až doteče, umřeš. Ale předtím namrdej na svět někoho dalšího. Možná bude mít štěstí. Vyhraje v loterii.

Jak by asi vypadal svět a jak my, kdybychom se nenechali vydírat přežitím jako by přežití bylo základním smyslem života? Byli bychom k sobě bližší, hlubší a laskavější, kdyby v nás byla možnost a schopnost odejít bližší a hlubší? Víte, myslím, že když máte v dlani něco křehkého, mačkáte opatrněji a jste pozornější k pádu. Snad bychom se více než smrti měli bát špatného života.

Jestli vám k životu stačí jen a jen vaše štěstí, tak máte šanci, že se vám  bude líbit. Třeba se zamilujete a bude to silné až do kostí a svět vám bude krásný bez ohledu na jizvy a puchýře, protože láska takové věci umí. Nebo si najdete nějaký uspokojivý životní program za účelem dobrého až skvělého pocitu, kdy pro vás nebudou příliš podstatné výsledky, ale to, že něco děláte. Třeba ochranu zvířat. Nebo se dobře narodíte. Laskavý rodiče, krásné dětství, dospělost i staří. Žádné bití, hlad, těžké nemoci a umřete ve spánku, bez bolesti. Prostě jen tak zavřete oči. A budete mít lidi, které váš konec rozesmutní, protože by měli raději vás než dědictví.

Ale jestli vám ke štěstí jen vaše štěstí nestačí, tak se vám život líbit nebude. (Tedy pokud nejste zhlouplý nějakým božím vnuknutím, které vám zkroutilo skutečný svět.) Rozhlédněte se. Těch zničených životů. Těch lidí a jiných zvířat narozených do bídy a trápení bez možnosti změny. Toho hladu a válek. Těch znásilněných, zavražděných, umučených, ztracených. Toho křiku, co je tak málo slyšet těmi, co se mají lépe. Těch lží a podvodů ve vztazích i nevztazích. Těch her na dobro a soucit, které se hrají jen do té doby, než by měli bolet a přestali být příjemné.

Na jedné škole, kde jsem přednášel, mě uváděl pedagog a také jogín tím, že pan Kolesár bude mluvit o zlých a ošklivých věcech, ale vy si, žáci, vždy vzpomeňte, že sluníčko svítí. Když domluvil, pozdravil jsem žactvo a řekl jim, že jsou místa, kde slunce nesvítí. To není pesimismus, ale realismus. Každý den se snažím rozdýchat nějakou bolest, s kterou se nedá pohnout. Necítím se deprimovaný. A síly i odvahy mám také dost. Jen, když vidím, co vidím, tak nějak ztrácím touhu dýchat.

Já vím, že jsou na světě i krásné věci, ale jako celek to za moc nestojí. Já vím, že možná až příliš silně prožívám, ale třeba právě takto se má žít. Nevím.

(pokračování až se mi bude chtít)

This entry was posted on Čtvrtek, Srpen 20th, 2009 at 9.58 and is filed under různé. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.