for the animals

Jmenuji se Petra Musilová a už nějaký čas se spolu s Michalem Kolesárem, Lukášem Krásou a dalšími lidmi v maskách dostávám do různě velkých a různě zabezpečených velkokapacitních „chovů”, odkud odnášíme zvířata a vozíme je do bezpečných domovů. Hlavním důvodem k odhalení mé identity byla potřeba otevřeně mluvit o záchranných akcích, o tom, co jsem zažila za zdmi, kam nikoho nepouštějí a taky veřejná podpora těchto akcí. Stavím se tím za všechna zvířata, která jsme odnesli do bezpečí i za ta, která tam zůstala a zemřela, nebo byla zabita. Stavím se také za zvířata v laboratořích, množírnách, zoologických zahradách, cirkusech, zverimexech, bio a eko chovech, za lovenou zvěř a všechna ostatní, která jsou mrzačena, týrána a zabíjena v rukou člověka. Stavím se za ně svým vlastním jménem a osobou, ať už to pro mě má jakékoli důsledky. Moje budoucnost mi není vzácnější než ta jejich.

Po několika letech v neziskových organizacích, po letech plných petic, kampaní, protestů, pietních aktů, demonstrací a konverzací s lidmi jsem už byla zoufalá. Moje působení v nich ztratilo smysl, protože jsem přestala věřit tomu, že má naše činnost v moci současný stav výrazněji proměnit. Nechtěla jsem už prosit známé i neznámé, aby si vzali letáček a popřemýšleli o vegetariánství (!) či veganství. Nechtěla jsem se už soustředit na lidi, marketingové strategie, jídlo a veřejné mínění. Zvířatům nebylo lépe. Když jsem se o tom tenkrát bavila s jinými aktivisty, neměli moc pochopení. Někdo mi dokonce řekl, že jsem jen nakažená Kolesárem. Mimo veganskou bublinu jsem byla extrémní, jelikož jsem byla vegankou. Ve veganském světě jsem byla extrémní, protože jsem chtěla jít a zvířata zachraňovat.

Po takové době, co jsem za zvířata bojovala z pohodlí svého domova, kanceláře nebo úkrytu města jsem se poprvé dostala až k nim. Poprvé jsem vlezla do míst, o kterých jsem lidem tolikrát vyprávěla, i když jsem je v té době znala jen z těch strašlivých videí. Měla jsem možnost dotknout se nedobrovolných obyvatel těch tmavých hal, pohladit je, schovat je v náručí a některé z nich odnést pryč. Bylo to hodně intenzivní a všechno ostatní pro mě od té doby ztrácelo na důležitosti.

Nedávno jsme vlezli do haly plné slepic v klecích. Byly tam už dlouho, byly křehké, zesláblé a peří měly jen místy. Šílely a mezi nimi už ležely mrtvé. Nikdy předtím jsem neslyšela slepice tak řvát. Hala byla obrovská, nedalo se dohlédnout na její konec a ony byly úplně všude. Ještě jsme ani nenaplnili všechny tašky a museli jsme objekt opustit, protože do areálu vjelo auto. Stahovali jsme se pryč a z dálky jsme i přes zdi té haly slyšeli jejich hysterický řev.

Vím, co je bezmoc. Prošla jsem si několikaletou šikanou, obtěžováním, pokusy o znásilnění, úzkostmi, depresemi a panickými ataky i snahou nebýt. Ve všem z toho byla opravdová a hluboká bezmoc. Přesto jsem ji nikdy dřív necítila tak intenzivně, jako teď. Vracím se k ránu ze záchranné akce domů a musím řešit práci, školu a hovořit s lidmi, kteří tu noc spali sladce. Mám se smát, bavit se a budovat svou kariéru. Sedím doma, zatímco ty, které jsme neodnesli, v hale čekají na transport na jatka. Nejspíš pořád ještě křičí. Bylo jim jen pár měsíců. Je pořád těžší vracet se do našeho umělého světa s umělými lidmi, kteří mají umělé životy, potřeby i hodnoty. Chtěla bych být s nimi ještě aspoň chvíli… hladit je a nechat usnout v náručí, aby je to nebolelo tolik.

Stát uvnitř v nekonečném prostoru v obležení statisíců zvířat v různých stádiích psychického i fyzického rozkladu a dívat se jim do očí, to je nepopsatelná hrůza. Po návratu domů číst o obrovském úspěchu té a tamté kampaně, dozvídat se, že svět se mění a že se díky veganství a rozšiřující se nabídce rostlinných jídel mají zvířata líp. Jenže před rokem to tam bylo úplně stejný jako včera a vsadím se, že ani za deset let nebude realita pro tzv. hospodářská zvířata jiná. Snažím se žít normálně, ale nedokážu to dostat z hlavy. Jejich řev, bolest. Jejich živá i mrtvá tělíčka.

Byla jsem uvnitř haly s klecovým, voliérovým i podestýlkovým systémem. Prošla jsem se různými koncentráky krav, slepic, kachen, krůt a prasat. V každém pohledu do očí těch zvířat nacházím i kus sebe, kus něčeho, co znám a čemu rozumím. Soucit, bezmoc, bezprostřední blízkost… něco v nás, co chce v tu chvíli žít i umřít. Nejsem tak silná a zkušená jako kluci. Nejde ze mě respekt. Mám strach, který mě občas paralyzuje. Nikdy jsem si nepřišla připravená, ale i navzdory tomu jsem se rozhodla odložit masku. Kvůli té kačence, co těžce dýchala a položila mi hlavu na rameno. Kvůli kuřátku, které mi skočilo do dlaně a schovalo se v ní. Kvůli králičí mámě a jejím mláďatům. Kvůli té slepici a dalším, kteří nepřežili cestu do domova. Kvůli zvířatům, která jsem hladila skrz mříže a musela odejít bez nich. Kvůli slepičkám, které za mnou přišly a pevně se ke mně tiskly, když jsem tam v koutě brečela. Kvůli kačence, kterou jsem neprotáhla ven skrz zkorodované dveře. Kvůli zmrzačené krůtě a ovečce, která si mě zamilovala. Kvůli všem, kteří našli bezpečný domov a kvůli všem, kterým jsme nedokázali pomoci.

Je lehčí nepodílet se na utrpení zvířat, než se podílet na jejich osvobození. Riskovat své pohodlí, zajištěnou budoucnost, svobodu a vlastní štěstí kvůli zvířatům, která už nejspíš nikdy neuvidíte. Jenže pokud se nepostavíme za ty, kterým je ubližováno, občas se prostě nenajde nikdo jiný, kdo by to udělal. Představte si, že je v té obří hale ve tmě a špíně zavřená vaše rodina. Přesně takhle to totiž cítím já. Nevím, kdo z vás mně pochopí, ale už mi na tom tolik nezáleží. Záleží mi na nich.