Vivisekce: FAQ
Proč odmítnout vivisekci?
Základní argument k odmítnutí vivisekce jde již z překladu samotného slova. Vivisekce znamená řezat živé, to znamená působit záměrnou bolest, záměrné mrzačení a někdy záměrnou smrt. To je argument, který preferuje oběť. K němu se přidává otázka jakým způsobem vivisekční praxe formuje kulturu, protože základním předpokladem pro provádění vivisekce je vědomí nadřazenosti a možnost ovládnutí. Vědomí nadřazenosti je nutné, aby vstoupení do života někomu jinému a jeho zmrzačení mělo menší hodnotu než důvod, proč k tomu dochází. Možnost ovládnutí je nutná ke kontrole subjektu, snadnému pozorování a manipulaci. Proto jsou vždy obětí vivisekce ti slabší, ať už svou přirozeností nebo následkem vnějších příčin; děti, nemocní a nemocné nebo zvířata v područí člověka. Posledním argumentem je, že vivisekce škodí i tam, kde tvrdí, že pomáhá a hledá své posvěcení, tedy v ochraně lidského zdraví.
Když nebudeme dělat vivisekci na mimolidech, budeme ji muset dělat na lidech I.
Když někdy poslouchám tyto a jim podobné argumenty, říkám si, jak je vůbec možné, že lidstvo dokázalo přežít bez vivisekce těch několik tisíc let a jak to vůbec dělají jiné živočišné druhy, že bez ní přežívají, vždyť podle toho, co někdy slýchám od vivisektorů a vivisektorek, kdyby jich nebylo, tak by snad ani nebylo vynalezeno kolo. Pravdou je, že žádnou takovou, ani podobnou, volbu nemáme. To, že vivisekci potřebujeme, aby náš život byl kvalitní, je jen vylhaný axiom jejich stoupenců a stoupenkyň, to znamená - základní věta, přijímaná a bez důkazů považovaná za pravdivou.
Anatomické a fyziologické poznatky Galénovy zastavily a poškodily vědu o lidském zdraví na několik století a příčinou bylo, že převáděl své znalosti z vivisekce jiných zvířat na lidi, objevitel vakcíny proti obrně prohlásil, že „ochrana před obrnou se zpozdila mylným pochopením podstaty této nemoci”, a to pochopení šlo znovu z vivisekce mimolidí (konkrétně se jednalo o špatnou volbu tzv. laboratorního modelu), spojení mezi kouřením, rakovinou, nemocemi srdce apod. bylo prokázáno klinickým pozorováním, ale zpětné ověřování tohoto poznání za pomocí experimentů na mimolidech nic podobného neprokázalo (respektive jednou tak a jindy jinak, podle toho kdo studii platil) a lidé proto umírali, stejný příběh je o azbestu, benzenu a mnoha dalších. V USA jsou NÚL (nežádoucí účinky léků) na čtvrtém až šestém místě jako příčina úmrtí. (např. Štefan Alušík a kol.: Klinické projevy nežádoucích léků, TRITON, 2001)
Tam, kde je lékařská věda úspěšná, je tomu tak většinou proto, že se správné poznatky dokázaly probojovat přes zmatek a spekulace vivisekční praxe.
Když nebudeme dělat vivisekci na mimolidech, budeme ji muset dělat na lidech II.
Různé živočišné druhy se od sebe různým způsobem v různých bodech liší, a to na všech úrovních, včetně molekulární. Reakce se liší nejen mezi druhy, ale i mezi jedinci v závislosti na věku a pohlaví. Důležité rozdíly mohou vyplynout z různých podmínek experimentů v závislosti na vnějším prostředí. U zvířat, která jsou schopná rozlišovat mezi jednotlivými lidmi, má vliv i osoba provádějící experiment.
Proto je ve vivisekční praxi snahou standardizovat zvířata, jejich slovníkem biologické modely, vytvářet standardní operační postupy a standardní prostředí pro experiment. Jednoduše, je to snaha dosáhnout toho, aby vivisekce fungovala a to za každou cenu.
Chcete snad, abychom místo na krysách, dělali pokusy na dětech? I.
Znám spoustu těch, kdo experimentovali na mimolidech, a jakmile k tomu měli možnost, zákonnou nebo nezákonnou, přešli ke stejně krutým a neobhájitelným experimentům na lidech, ale neznám nikoho z těch, kdo se zabývají ochranou a obranou ostatních živočišných druhů, kteří a které by něco podobného propagovali nebo dokonce dělali. Vy ano?
Chcete snad, abychom místo na krysách, dělali pokusy na dětech? II.
Neexistují žádné spolehlivé ukazatele, které by na základě srovnání reakcí živočišných druhů používaných při experimentech a reakcí lidí, ať už v oblasti léků nebo léčebných metod, vyhodnotily v jaké míře je tento přenos spolehlivý a jak je statisticky významný (např. Robert Matthews: Of mice, men and medical concern, Financial Times,4.3.2005). Proto se tento způsob hodnocení a vývoje pohybuje v oblasti spekulací. Tyto spekulace jsou umožněny v současné době především propojením vivisekce a ziskového sektoru.
Kolik zvířat zemře na světě během jednoho roku při vivisekci?
To nikdo neví. Ani na celém světě, ani v rámci ČR. Statistiky uvádí pouze počet zvířat použitých při pokusech se zvířaty nebo na zvířatech, ale nikoli kolik jich zemře jejich následkem. Můžeme odhadovat, že usmrcením končí asi třetina pokusů, ale vivsekce nejsou jen samotné pokusy.
Jaký je rozdíl mezi pokusem na zvířeti nebo se zvířetem a vivisekcí?
Pokus se zvířetem může být například i kroužkování ptáků, které je zahrnuto i ve statistice ČR se zdůvodněním, že při kroužkování může dojít k jejich zranění, naopak se neuvádějí krmné pokusy, kdy se např. prasata krmí testovací výživou, nic jiného se s nimi neděje, a po vykrmení jdou na jatky, jsou zabité a je zjištěna jejich jatečná výtěžnost. Přesto se domnívám, že by ve statistikách tyto pokusy být měly. Je to pokus a jeho součástí je zabití a zkoumání zabitého zvířete. To, že se krmí a zabíjí zvířata i z jiných hloupých důvodů se nijak nevztahuje k těmto experimentům.
Vivisekce je kategorií v pokusech se zvířaty a lze ji identifikovat podle záměru a provedení - záměrná bolest, záměrná mrzačení a někdy záměrná smrt jako její součást.
Např. Akademický slovník charakterizuje vivisekci jako „pokus na živém zvířeti, při kterém je použito operační techniky bez znecitlivění” (Akademický slovník cizích slov, Academia,1998). Podlé této definice je vivisekce v ČR povolená a prováděná jako běžný zákrok v zemědělství, ovšem už nikoli jako pokus, ale jako součást praxe - např. kauterizace zobáku slepic, amputace hřebínku a článků prstů u kohoutů, kastrace selat bez znecitlivění apod.
Zvířata se mají v laboratořích dobře, nikdo jim neubližuje, experimentátoři a experimentátorky přistupují ke zvířatům s odpovědností a maximální laskavostí.
To je lež. Už samotná povaha vivisekční praxe vylučuje dobrý život pro své oběti. Toto tvrzení vychází od lidí provádějících vivisekci, nebo z ní jiným způsobem profitujících nebo od těch, co jim bez ověření skutečného stavu věci, dali svou důvěru. Pokaždé, podaří-li se získat neoficiální materiály z laboratoří, je vidět něco jiného, zvířata jsou bitá, je s nimi zacházeno hrubě, ale i kdyby se tam o zvířata v rámci svých velmi omezených možností starali s nejlepší péčí jaké jsou schopni, nic by to nezměnilo na tom, že vivisekce je krutá a zbytečná.
Neměli bychom zapomínat, že v laboratořích není žádná spolehlivá kontrola toho, zda experiment běží alespoň podle schváleného scénáře, protože jedinou kontrolou je osoba experimentátora nebo experimentátorky. To znamená, že není žádná záruka, než v osobě experimentátora nebo experimentátorky, že míra utrpení je redukována na minimum, např. zda jsou skutečně použitá anestetika, nebo že jsou použitá v dostatečné míře. Vypracování detailního projektu experimentu a možná kontrola státních orgánů jsou velmi omezené alibi.
To neznamená, že v každé laboratoři zacházejí se zvířaty hůře než jim povoluje zákon. I v laboratořích pracují lidé propagující a prosazující welfare a nepřekračující meze toho, o čem se domnívají, že je to nutné.
Kdo jiný než odborníci by měl povolovat a kontrolovat pokusy na zvířatech (vivisekci)? I.
Pokud těmi odborníky myslíte lidi, kteří a které sami provádějí vivisekci, nebo z ní nějakým způsobem profitují, tak tohle přece je nekvalifikuje k ochraně tzv. laboratorních zvířat, možná právě naopak. Myslíte, že Mengele nebo Himmler jsou vhodnými kandidáty do komise na ochranu židovské a romské komunity?
Uvědomte si, prosím, pozici těch tzv. laboratorních zvířat ve vivisekčním průmyslu.
Kdo jiný než odborníci by měl povolovat a kontrolovat pokusy na zvířatech (vivisekci)? II.
Většina těch, kdo tvrdí, že jsou odborníky a odbornicemi v medicíně, a mohou tedy hodnotit a kontrolovat experimenty, mají odbornost pouze v jednom medicínském směru, a to směru, který má vědomí nadřazenosti a heslo „účel světí prostředky” zapracován do svého konceptu teoretického i praktického, a to je také jejich výchozí bod. Nehodnotí, jestli je pokus nutný, ale jestli je nutný pro jejich způsob práce.
Kdo jiný než odborníci by měl povolovat a kontrolovat pokusy na zvířatech (vivisekci)? III.
Každý projekt je předán posuzovateli nebo posuzovatelce vzdělaným a orientovaným v konkrétním oboru, na nějž je experiment orientován. Ten nebo ta by měli zhodnotit, zda je pokus nutný, zda jen nekopíruje už známé poznatky nebo není jen zbytečnou modifikací zjistitelnou jiným způsobem. Je nesmysl chtít, aby právník nebo muzikantka hodnotili pokus v oblasti např. molekulární genetiky v tomto rámci. Ovšem můžeme hodnotit nad rámec této omezené pravdy. To znamená, nikoli jestli jen ten nebo onen experiment v oblasti molekulární genetiky nutný, ale jestli je vůbec vivisekce nutná.
To, že lidé provádějící vivisekci např. v toxikologii vědí lépe než my (já), jak bude reagovat např. opice na nitrožilní aplikaci nafty, ještě neznamená, že vědí lépe než my (já), jestli je dobré opici nitrožilně aplikovat naftu.
Máme přece zákon na ochranu zvířat...
Žádný zákon na ochranu zvířat v ČR neexistuje. To jediné, co máme je zákon tak trochu na ochranu zvířat a tak trochu na ochranu týrání zvířat. Je to kompromis různých zájmových skupin, těch, které chrání zájmy obětí i těch, které si chrání zisky. Bohužel, ta druhá skupina je silnější.
Prosazují se přece alternativy a počty zvířat použitých v pokusech stále klesá...
Velká část jakoby alternativních metod se provádí na embryích nebo fetech zvířat, a ty nejsou původem ze vzduchoprázdna, obrovské množství zvířat umírá, aby se mohlo experimentovat na embryích a fetech, stejně i ke kultivaci tkáňových a buněčných kultur se většinou používá krev z čerstvě narozených nebo ještě nenarozených telat.
Některé pokusy na zvířatech lze nahradit pokusy bez zvířat, ale u některých to není možné, protože musíme znát reakci celého organismu, a to nelze jinak než pokusem na živém zvířeti.
To zní rozumně, ale je to hloupost. Reakce celého organismu psa, myši nebo opice je nepřevoditelná na reakci celého organismu člověka, a to ani jako hrubý nárys ve spojení z již známými skutečnostmi.
Jaké jiné možnosti máme, když přestaneme experimentovat na mimolidech?
Klasické metody jako je klinický výzkum, tedy přímé studium nemoci monitorováním nemocných a epidemiologický výzkum, včetně molekulární epidemiologie, ve spojení s moderními technikami in vitro a in silico, pitvy a zkoumání živých tkání (biopsie), mikrodávkování, sledování výrobků po uvedení na trh a kombinace těchto metod nejsou jen adekvátní, ale mnohem spolehlivější metodou pro získání poznatků o člověku.
Vivisekce: Původ iracionálního kultu
Pokusy na zvířatech v nacistickém Německu