Transporty bolesti, strachu a zlámaných kostí
Zvířata stísněná v malém prostoru s málokdy dostačující ventilací, pokud vůbec nějaká je a pokud vůbec je funkční, unavená, mnohdy bez jakéhokoli odpočinku, vyděšená, stresovaná, žíznivá, mnohdy nakládaná a vykládaná za pomocí bití, které je tím větší, čím jsou zvířata znavenější, často zraněná, často mrtvá, ale, tak jako tak, odepsaná ze života.
Už samotná nakládka zvířat je poměrně těžký manipulační proces. Zvířata, zvyklá výhradně na stájový chov a rytmus, jsou nervózní, reagují neochotně a s obavami. Působí na ně křik, hluk, nezvyklé pachy, nezvyklá svalová zátěž, shlukování zvířat, jejich strkání, různé otřesy. Pokud jsou zvířata sloučená z různých sociálních skupin, začínají si vytvářet novou sociální skupinu, bojují o lepší místo a větší prostor. Někdy propadají do absolutního šílenství, kdy kolem sebe kopou, koušou a jinak napadají ostatní.
V prvních hodinách přepravy se projevuje zvýšená pozornost až podráždění, tzv. poplachová fáze, vystřídaná postupně silnou tísní, zesilují se destrukční procesy v organismu a zároveň oslabuje schopnost rezistence. Samotná intenzita přepravního stresu je závislá na podmínkách přepravy. Kvalita dálnic a silnic, druh dopravy a technický stav dopravního prostředku, délka doby trvání transportu, zkušenost přepravce apod.
Podstatná je hustota zvířat v transportu. Je-li jich příliš mnoho, zhoršují se klimatické podmínky uvnitř transportu, dochází k horší cirkulaci vzduchu, potící se zvířata si jedno o druhé otírají mokré boky a sdírají si navzájem kůži do krve, může dojít, a dochází, k umačkání nebo udušení zvířat. Naopak, je-li jich příliš málo, zvyšuje se možnost poranění v zatáčkách, při brzdících manévrech a jiných přepravních rizicích, protože zvířata hůře udržují rovnováhu. Pokud přeprava probíhá ve studených podmínkách, v sychravém podzimu nebo i v zimě, je nízký počet zvířat v transportu i jednou z příčin stresu z chladu, protože zvířata si udržují a zvyšují tělesnou teplotu i vzájemným kontaktem.
Míra s jakou reagují zvířata na přepravní stres je závislá jak na jejich předchozích zkušenostech, tak i na daném genotypu. Zvířata selektivně šlechtěná pro jediný znak, a to je dnes většina, jako je například zvýšená masná nebo mléčná užitkovost, mívají nízkou odolnost vůči stresu. Z velké části je i tohle příčinou velkého strádání a úmrtnosti zvířat jak v chovu, tak i při přepravě. Připomínám, že všechny stresové faktory nepůsobí selektivně, ale sčítají se.
Podmínky transportu jsou rozdílné podle druhu zvířat, jejich věku a trasy. Snad nejvíce jsou přehlíženy nedostatky v přepravě drůbeže.
Přepravci a přepravkyně si vypracovali/y spoustu triků jak vyzrát na případné kontroly. Například musí mít neustále zásobu pitné vody pro zvířata, takže naplní přepravník na vodu a vezou jej plný po celou cestu. Aby jej nemuseli/y pořád znovu doplňovat, prostě zvířata nenapájejí.
Problémem je i neposkytování péče nebo nedostatečná péče o zvířata zraněná v průběhu transportu a špatná hygiena transportních vozů, neodklízení výkalů apod. Zvířata musí po celou dobu jízdy udržovat rovnováhu. V zatáčkách, při brzdění, změně rychlosti, na nerovné silnici apod. To vede ke zvýšené svalové námaze a silné únavě. Navíc trpí zvířata úzkostí, protože nevědí, co se děje a nemají nejmenší šanci události nějak ovlivnit.
Transportní podmínky lze jen těžko, pokud vůbec, přizpůsobit potřebám zvířat. Např. prasata musí mít stálý přísun k vodě, protože pijí 18-20x denně, ale díky tomu, že špatně snášejí přepravu, odmítají pít i jíst a pokud přece jen jedí, z velké části následně zvracejí. Zvířata během cesty (samozřejmě podle délky trasy) procházejí i řadou náhlých klimatických změn jako jsou rozdíly v teplotě, vlhkosti vzduchu, povětrnostních podmínkách apod. Na konci cesty bývají tak vyčerpaná, že jsou jen stěží schopná chůze. Jsou rozklepaná, padají nebo už zůstávají pouze ležet, napůl nebo zcela v agónii.
Samozřejmě, že mezinárodní transporty se živými zvířaty nezačali až s podivně velkorysou dotační strategií EU, ta je pouze přesáhla do tragických rozměrů. Například koně s Polska a Jugoslávie, třeba i ještě sající šestiměsíční hříbata (Italové jim říkají „latonni”), byli/y dávno před dotacemi oblíbené francouzskými a italskými gurmány. Poláci dnes říkají, že koní na trhů není jak před lety, protože jich Francouzi a Italové většinu už snědli.
Tyto transporty bolesti, strachu a zlámaných kostí jsou naprosto zbytečné a jako takové je musíme vnímat. Nejde o to omezit jejich počet, zlepšit podmínky, zkrátit dobu transportu, jde o to, aby nejezdily.
