for the animals

Vzpomínám, jak jsme v dětství s kamarádem chytili kdesi na stavbě myšku. Vylezli jsme s ní na střechu olomoucké kuželkárny (jako děti jsme na té střeše trávili hodně času), přivázali jsme jí provázek na ocásek a hráli si s ní. Když se od nás rozběhla, kousek jsme ji nechali, pak jsme ji pomalu táhli zpět, nebo jsme trhli, a měli legraci z jejího boje o život.

Chodili jsme po střeše, tahali ji za sebou, pak jsme i běhali, spouštěli jsme ji ze střechy, zase vytahovali nahoru, rozhoupali ji do stran, točili s ní nad hlavou a nakonec jsem s ní praštil o zeď.

Na začátku naší hry se myška snažila utéct. Potom už se jen třásla na místě. Přece jsme viděli, že má strach, že se snaží uniknout těm velkým dětským rukám, dostat se do bezpečí. Tak proč jsme ji nenechali? Protože to bylo zábavné a zajímavé? Protože její strach, bolest a život byly jen strachem, bolestí a životem naší hračky? Jak to, že mě to tenkrát vůbec nebolelo? Až dnes.

Otroctví

Chci-li přímo, a chci, pojmenovat vztah většiny lidí ke zvířatům na farmách, v laboratořích apod., tak, jak jej vidím, musím mluvit o otroctví. Být v otroctví znamená být zbavená nebo zbavený osobní svobody a být obchodovatelným majetkem. Znamená to, být v cizím vlastnictví.

V otroctví může být pouze ta nebo ten, kdo má své vlastní životní zájmy, protože jen taková nebo takový může být zbavená nebo zbavený osobní svobody. Protože i jiná zvířata, nikoli pouze člověk, mají své vlastní životní zájmy, jsou schopna o sobě rozhodovat, kam a kudy jít, koho se dotýkat, čemu a komu se vyhýbat, s kým se pomilovat, protože jsou schopna svobodného života a protože život patří jenom té nebo tomu, kdo jej žije, bez ohledu na živočišný druh, mluvím o jejich zotročení tam, kde si je člověk nárokuje do majetku. Protože jsme schopny a schopni žít, aniž bychom jim tohle všechno rozbili či vzali, je jejich zotročení zbytečným násilím.

Současně platná legislativa ČR mluví stejně jako já o otroctví, i když v jiných rozměrech a eufemisticky. Definuje zvířata jako „živé tvory, schopné pociťovat bolest a utrpení” (1), přičemž člověka pro účely tohoto zákona za zvíře nepovažuje, jako by bylo možné považovat jej za něco jiného.

Zákon tedy, ve své vlastní definici, přiznává zvířatům život a určitou vlastní schopnost prožívání života a zároveň je považuje za majetek. Neříká, že prase, pes nebo potkan jsou něco jako židle, traktor, skalpel nebo peníze. Považuje je za živé věci. Ublížíte-li zvířeti, které má někdo jiný v majetku, můžete být stíhané nebo stíhaní za poškozování cizí věci. To je právní i faktické otroctví i schizofrenní přiznání k němu.

Být v otroctví nutně neznamená žít v krutosti, ale vždy je to ztráta možnosti moci o sobě rozhodovat. Zvířata na farmách, v laboratořích a dalších místech, nejsou zbavená jen svobody osobní, ale i evoluční. Mění se vlastnosti zvířat a jejich životní cykly jako by to byly jenom výdělečné hračky.

V 80. letech byla prsní svalovina 10% váhy průměrného kuřete, dnes to je již 21%, a očekává se, že to půjde až ke 30%. (2) Prasnice má (jazykem debility) v jednom vrhu 10 až 16 selat; to znamená více než má funkčních struků, a za rok prasnice (je-li kvalitní reprodukční jednotkou) vrhne 2 až 2,5x. Jejich život se točí v násilném umělém oplodňování a rození, pořád v jednom kruhu, dokud nejsou zcela vyčerpané. Pak je hodí na korbu náklaďáku a odvezou k pobití.

FAO odhaduje, že v roce 2003 bylo na celém světě zabito více jak 50 miliard různých zvířat kvůli získání jejich těl pro lidskou konzumaci. Odhad je na základě zpráv z více jak 210 zemí a státních území a je důležité si uvědomit, že se jedná o silně redukované číslo kvůli některým zemím nebo územím, které o statistice neinformovaly, kvůli vyloučení některých druhů a zvířat ze zabíjení (nejsou např. započítána žádná vodní zvířata) a také nejsou započítána zvířata, která nezvládla svou živočišnou výrobu. (3)

V blízkosti Mekky byly uvedeny do provozu největší jatky na světě s denní kapacitou až 200 tisíc zvířat a předpokládá se, že budou zaměstnávat až 100 tisíc lidí. (4) Danish Crown jako první společnost na světě zprovoznily plně automatizovanou vepřovou zabíjecí linku s maximální pracovní kapacitou 360 - 400 prasat za hodinu. (5)

Zvířata jsou redukovaná na výrobní jednotky, zavřená ve tmě, betonu a po krátkém životě, kdy každodenní realitou je strach, bolest, nuda a osamění, jsou jejich konečnou stanicí popravčí linky jatečních závodů.

1) Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.
2) Joel Achenbach: Masitá kuřata, National Geographic, duben 2005 (V 80. letech tvořilo maso z prsou 10% váhy průměrného kuřete, dnes to je již 21%, říká John Hardiman, genetik z firmy Cobb-Vantress v arkansaském Siloam Springs. „Považuji za jisté, že dospějeme ke třiceti procentům, což je patrně trochu blíž k dnešnímu stavu krocanů a krůt,” dodává Hardiman.)
3) Statistická databáze FAO - zemědělství - http://faostat.fao.org/faostat/collections?subset=agriculture
4) Fleischwirtschaft, 80, 7/20005) Schlachtlinie für Schweine komplett, Fleischwirtschaft, 2001, č. 5, s. 111-115

Člověk a zvíře

Ptát se, jestli dávám život člověka na úroveň života zvířete je pochybené. Máte raději jablka nebo ovoce? Co je to za otázku? Jablko je přece ovoce. Stejně i člověk je zvíře. Jeden z mnoha živočišných druhů. Neshledávám na tom nic urážlivého, ale znám spoustu lidí, dokonce většinu, které a kteří se distancují od svého příslušenství a je-li jim připomenuto, urážejí se a urážejí.

Člověk je přece úplně jiný než zvířata, říkají. Nemohu srovnávat člověka s potkanem nebo krávou. Mohu. Pojem - zvíře - je dostatečně obsáhlý, aby se vešla ploštice, člověk, delfín i slon. A potkan s krávou taky. Do tohoto pojmu jsme zahrnuty a zahrnuti na základě společných znaků, které nepopírají rozdíly. Delfín není ploštice, potkan není kráva, člověk není slon. Ale všechny a všichni jsme zvířata. Bez urážky.

Jistě, máme jiný rozsah vědomí a sebevědomí, různé schopnosti a různé možnosti rozvoje. Jiné tvary, tuhost ochlupení. Ale nejsme si cizí.

Možná jsme méně schopny a schopni soucítění s jinými živočišnými druhy, tak jako pláčeme více pro bolest své mámy než pro bolest mámy z protějšího bytu, ale to není důvod vzdálenější bolest působit nebo ji přehlížet nebo jí dávat hodnotu svou místo hodnoty toho, kdo ji prožívá nebo té, která ji prožívá.

Když vypíchneš oko krávě, bude ji to bolet, jak to jen krávu bolet může. Když vypíchneš oko člověku, bude jej to bolet, jak to jen člověka bolet může. Co více potřebujeme vědět k tomu, abychom nepůsobili bolest tam, kde nemusíme.

K tomu přidávám, v trochu dovysvětlujícím rozměru, že většina lidí, když slyší slovo zvířata, tak vlastně slyší podlidi a když slyší slovo člověk, tak slyší nadzvíře.

Abolicionismus

Cestou z otroctví je zrušení otroctví. Zde je nutné začít rozlišovat mezi humánním otroctvím, mezi hrou na osvobození zvířat a mezi osvobozením zvířat.

Welfare uznává nadvládu člověka nad jinými zvířaty, nezpochybňuje otroctví, ponechává je legálním i legitimním, drží je vchodu, jen se snaží, aby otroctví bylo humánní, ať už to znamená cokoli.

Do jakých rozměrů až může dojít taková logika je poznat např. na tom, že považuje za lepší - odebrat krávě tele okamžitě po narození než po dvou týdnech, protože jejich instinktivní vzájemná vazba je po dvou týdnech silnější než okamžitě po narození, tedy je to menší trápení-. A mají pravdu. Bezchybná logika, když uvažujete pouze v možnostech zotročení.

Protože se možná příští otevři oči, a já tak doufám, bude zabývat i pokusy na zvířatech, a třeba budu zase pozván a třeba i zase přijedu, nebudu teď rozvádět toto téma, jen Vás odkážu na náš web a jiné přednášky.

Včera se mě tady někdo ptal, co doporučím těm, kdo chtějí jíst maso, vejce, mléko, ale nelíbí se jim způsob, jakým se se zvířaty dnes většinově zachází. Jestli jim doporučím otraviny např. z ekologického držení zvířat. Řekl jsem, že v žádném případě. Doporučím jim jeden, dva, nebo kolik budou chtít a moci veganských dnů v týdnu. To přeci není tak náročné. Navíc to učí a nechává přemýšlet nad odmítnutím či přijetím otroctví. Nezůstává to pouze v logice jeho přijetí a případné regulace.

Veganství není vegetariánství

Můžeš se donekonečna přetahovat o legislativní úpravy, o zlepšování podmínek pro ty, kdo mají být svobodné a svobodní, ale můžeš se stát vegankou nebo veganem a propagovat a žít veganskou kulturu. Proč se rvát za lepší otroctví a vraždy, když je můžeš jednoduchým krokem zastavit?

Nejlepší ochranou zvířat není zákon, ale veganství a uvědomění si toho, že přes všechnu bídu a trápení mimolidí, veganství není všechno, ale je to součást celku.

Mnoho lidí považuje veganství za součást vegetariánství. Nesouhlasím. Veganství překračuje vegetariánství nejen mírou vhledu na zbytečné trápení a zabíjení zvířat, ale také svým potenciálem. Vegetariánství je pozitivní v tom, že odmítá konzumaci masa, a s tím spojené zabíjení, a negativní v tom, že neodmítá a napomáhá konzumaci mléka a vajec, a s tím spojenému trápení a zabíjení. Právě proto je důležité popularizovat a šířit veganství nikoli jako součást vegetariánství, ale jako samostatný kulturní směr.

Produkce mléka je nedělitelně spjatá s proléváním krve. Opotřebované krávy, přebyteční býčci a telátka, ty všechny a ti všichni, končí na jatkách. Mléko je vražda. Pokud pijete mléko, jíte jogurty a sýry, patříte k těm, kdo roztáčí a drží v chodu krutý kolotoč. Mléko krav je výživou pro telátko a v tom je i jeho jediná hodnota. Není to zemědělská komodita. A smysl života krav není v produkci mléka. Až kolem vás, vegetariánky a vegetariáni, projede transport na jatky, budou v něm i vaše zvířata. Jen někdo jiný je podřízne a sní.

Stejně tak mají vegetariánky a vegetariáni plnou odpovědnost např. i za slepice umírající vysílením při snášce vajec a kohoutky zlikvidované v prvním dnu narození přímo v líhních plynem nebo rozsekáním za živa rychle rotujícími břity, protože kohoutci vajíčka nesnášejí, tudíž jsou zbyteční.

Násilí

Půjdete třeba na procházku městem. Sluníčko, pohoda a tak. Uvidíte někoho, jak bije někoho jiného, co uděláte? Půjdete dál? Zastavíte se? Pomůžete? A rozhodnete-li se pomoci, jak? Před vámi ten, kdo je obětí, už bude bez síly, jen ztvrdlý a schoulený, ležet na zemi a držet pod ranami.

Můžete zkusit diskutovat s tím, kdo bije. Jakože ať toho nechá, že to bolí a ubližuje. Třeba se zadaří a přestane, ale co když ne? Zůstanete jen u diskuze?

Před pár lety vznikla skupina Only One Solution (O.O.S.) vycházející z přesvědčení, že svět není jen o člověku a že pokud jeden živočišný druh působí kolem sebe tak velké množství trápení, je k obecnému prospěchu zničení takového živočišného druhu.

Ve svém manifestu uvádí, že nejsou vedeni a vedené nenávistí, jen, že není jiná cesta. Říkají, že historie a každodenní realita ukazují, že se nelze spoléhat na lidský soucit, že lidé se nikdy nevzdají nadvlády nad nelidmi, že síla je příliš návyková a nadvláda příliš pohodlná, že záchrana několika zvířat, včetně změny několika lidí, je nedostatečná. A jak přijdou ta zvířata, jež jsou teď v trápení, k našemu čekání?

Přijmeš-li fakt, že svět není vlastnictvím člověka a podíváš-li se takto na svět a působení člověka v něm, zbavený všech člověkem vytvořených morálních i amorálních pravidel, přestane se zdát toto řešení šílené nebo přinejmenším více šílené než to, co se světem udělali lidé.

Abyste si uvědomili míru té bídy, zkuste si představit, jak by to vypadalo, kdyby se lidem vrátilo všechno to, co dělají jiným zvířatům.

Jsem přesvědčený, že rešerše a záchrana zvířat, v masce i bez masky, mají větší sílu i potenciál než atentáty. Nejen kvůli většinovou kulturou chybně vytvořené hodnotě lidského života, která jej dala jako střed všeho, a s tím souvisejících strategických důvodů. Nebo kvůli tomu, že bych věřil, že člověk je ve své podstatě dobrota sama a k tomu máme volat jen mírovou cestou, protože si tím nejsem jistý. Nebo proto, že bych čekal, až pochopí stá opice. Jen nevím o ničem, co by selhávalo v převracení bídy a hrůz více než vraždění, byť i regulované. Také můj cit je jinde a já jsem s ním, i když rozkývaný.

Násilí v ochraně zvířat před násilím má svou momentální a možnou pozitivní hodnotu, ale minimální potenciál k větším a trvalejším pozitivním změnám. Jako každá válka, byť i spravedlivá.

Je také důležité si uvědomit, co dělá válka s těmi, kdo válčí a jak snadno může i sebeobrana sklouznout do represe.

Bohužel se obávám, i s ohledem na předchozí, že dokud neuznáme oprávněnost i ozbrojeného boje na obranu i jiných zvířat než jen člověka, budou řeči o tom, že uznáváme hodnotu jejich života stejně jako život člověka, jen lží a pokrytectvím.

Dokážu si představit, že v obraně zvířat budu ku pomoci i násilím a nepovažuji to za neadekvátní odpověď. Na to jsem si příliš vědomý násilí, mrzačení a zabíjení a toho, že není nutné. Na to jsem příliš na straně obětí. Vím, že to není celkové ani konečné řešení, ale svět není jen o tomhle.

Vím, že v současné společnosti by takový boj zůstal nepochopený a uřvaný obecným fanatismem, ale kolik z nás by váhalo u sobě skutečně blízkých?

ALF

Příkladem nenásilné přímé akce je Animal Liberation Front. Díky této práci má hnutí na ochranu zvířat materiály dokumentující špatné zacházení se zvířaty v laboratořích a na farmách, důkazy pro veřejnost, vyznavači a vyznavačky parazitování na zvířatech finanční ztráty, zastavené projekty, uzavřené laboratoře a tzv. chovné stanice, tisíce zvířat bylo osvobozeno od krutosti a zbytečné smrti, tisíce lidí změnilo svůj směr ku prospěchu zvířat.

Samozřejmě je to omezený úspěch, ale ani legální ochrana zvířat není schopna jiných než omezených úspěchů. Navíc udržuje převrácené priority. Záchrana života pro ně není důležitější než majetek, zákon, většinový názor. Nebo se chovají jako by to tak nebylo.

Pravdou je, že tito lidé mnohdy poškozují práci ALF a podobných uskupení a dělají to vědomě, i když z různých důvodů. Většinou nedomýšlejí důsledků, protože ani ve svém myšlení nepřekračují legální hranice.

Myslím, že je zapotřebí otevřeně konfrontovat démonizaci těchto aktivit. Ať už ze strany státu, průmyslu, neziskového sektoru nebo většinového názoru. My jsme antiteroristické, nikoli teroristické hnutí.

Anarchie

Kdosi se mě před časem ptal, zda mohu to, o čem mluvím, shrnout do pár vět. Řekl jsem, že stačí jediná o třech slovech - neubližuji, kde nemusím. Tato filosofie mi ponechává možnost volby i odpovědnost a zároveň mě učí myslet v jistotě i pochybnostech. Stejně i komukoli jinému. Není autoritativní. Nevnucuje svou vůli timokratickou, oligarchickou, demokratickou ani tyranskou.

Stále méně věřím v kategorický imperativ a stále méně si jej žádám. Stále více se ptám, proč vlastně práva zvířat a stále více se jim vzdaluji. Když jsem poprvé vstoupil do haly plné tzv. brojlerových kuřat a uviděl jen několikatýdenní ptáčata táhnoucí za sebou nebo podél těla svou průmyslově zmrzačenou končetinu, někdy se posunující za pomoci křídel ve snaze vyrovnat chůzi, asi jako kdyby veslovali, neptal jsem se po právu a nehledal povinnost. Proč bych je měl vnucovat jiným?

Většina v hnutí na ochranu zvířat se ale neobrací k člověku jako svéprávné svobodné bytosti, ale k showbyznysu. K vládě, zákonům, médiím, celebritám. V bláhové důvěře v perestrojku a v sebe jako jakési pozitivní viry, považují za úspěch, když se mohou stát součástí systému, proti němuž brojí. Když si více lidí naladí jejich program, protože pytel naděje je jim větší důležitosti než hrst pravdy. Protože chtějí, aby si je ty a ti, kdo si naladili, ponechali na příjmu, vysílají tak, aby si nikdo nepřepnul. A skutečnou tvář a důvody zneužívání mimolidí skrývají stále více a více jak piercing na klitorisu jeptišky.

Stávají se součástí hry, folklórem systému, jenž jim dodává určitou vážnost ve společnosti výměnou za to, že pomáhají udržovat důvěru v jeho principy, řád a cesty, které nabízí ke změně.

Spoléhají se více nebo zcela na zákon a na charitu než na vlastní sílu a přímou akci. Zdržují vytvářením představ o možné lepší budoucnosti místo toho, aby měnili přítomnost. Degenerují v pouhou reklamu na soucit bez konfrontace s ekonomicko-politickými příčinami jejich zneužívání. Považují se a prohlašují za apolitické, ale přitom se snaží mít legislativní vliv, lobují v parlamentu, senátu, vládě, inicializují petice a ztrácejí své hlasy ve volbách.

Věří, že jednou dojdou k horizontu, protože věří, že země je placatá.

Jsem přesvědčený, že i to, co se podařilo pozitivního prosadit v rámci systému, je díky práci těch, kdo se mu vzpírají, a nikoli těch, co se nechávají přežvykovat.

Mé poznávaní, mě přivedlo k tomu, že, mírně řečeno, připadal bych si nekonzistentní a nelogický, kdybych byl veganem a nebyl anarchistou.

Pro ty z vás, kdo se teď polekali, protože jejich představa o anarchistovi je stejná jako v jedné slohové práci napsané ve školce Bílého domu v roce 1904, kde se píše, cituji: „Anarchista jest tvorem velmi divokým. Jest nejbližším příbuzným gorily. Zabíjí presidenty, prince, ministry, jakožto i sabotuje jejich setkání a letní dovolené. Na hlavě nosí dlouhé, rozcuchané vlasy, jež mu splývají přes celou tvář. Namísto nehtů má dlouhé, ostré drápy. Oděv anarchistův ukrývá množství kapes, v nichž nosí kameny, nože, pistole a doutnáky. Jest zvěří noční. Po setmění shromažďuje se ve smečkách, velkých i malých, a snuje přepadení, vraždy, epidemie.”

Pro ty z vás, kdo věří, že tohle je anarchie, říkám jen - nebojte se, není-. Anarchie je důvěra v to, že se nemusíme vlastnit, nemusíme si vládnout, abychom mohli dobře a ještě lépe žít a snaha o takový život.

Potřebujeme více anarchie v ochraně zvířat.

Přesto, spolužijeme v různosti síly, hodnot a priorit, moudrosti i debility, vnitřní i vnější empatie, důvěry v hierarchii i jejím odmítnutí, koexistujeme.

Co s tím?

(Omnia vincit amor?)