O bolesti a rozumu

Před lety jsem v dokumentu „Tresty smrti“ viděl muže z africké vesnice, který ukradl příbuznému televizor a peníze. Soud byl rychlý a tvrdý. Několik jiných jej drželo a jeden z nich mu nožem uřezal ruce v zápěstí a nohy v kotníku. Řezaný kvílel a řval bolestí. Právě tou bolestí jej trestali a právě pro tu bolest to dělat neměli. Nikoli pro to, že možná uměl číst, počítat a jeho mozkový potenciál je větší než potenciál laboratorní inbrední myši C3H/DiSn. Myslím, že jen málokterá lidská bytost, pokud vůbec nějaká, která by chtěla zabránit bolesti toho člověka, činila by tak poukazováním na to, že ten člověk umí číst, ale často se setkávám s lidmi, kteří a které obhajují zneužívání zvířat a s tím i spojené působení bolesti, argumentem, že to tak nesmíme brát, že ta zvířata z toho nemají rozum. Přesto, že zneužívání zvířat v rámci umělých stravovacích potřeb, mylného nevědeckého poznání nebo perverzní zábavy svědčí spíše o slabosti až ztrátě rozumu (na straně jedné), primárně je to záležitost bolesti (na straně druhé). Nejprve je tu cit, tedy schopnost cítit změnu a až poté rozum, tedy schopnost reagovat na změnu.

Přemýšleli jste, kde by dnes byl člověk, kdyby nějaký jiný živočišný druh měl větší schopnost manipulace, kdyby jej zotročil, vzal mu možnost evoluční svobody a vnutil vlastní směr podle svých potřeb, domnělých nebo skutečných? Kupříkladu by byl člověk chován na maso, tuk a samice také k produkci mléka. Křížením a výběrem by byli vybíráni jedinci s těmito předpoklady, inteligence by byla jako nežádoucí potlačována, manipulací s životním prostředím, krmením a aplikací drog by se posiloval žádoucí výsledek chovu. Člověk by byl určen k zužitkování a těm, kteří nebo které by se odmítali účastnit trápení v chovu a vraždění na jatkách, by se říkalo: Nebuď sentimentální, jsou to jen lidi.

Chceš-li být skutečnou pomocí ostatním zvířatům, začni přemýšlet ve své kuchyni. Veganství není věc názoru, není to jako rozhodnout se, jestli si dnes vezmu podprsenku modrou nebo bílou s hnědými proužky nebo půjdu naostro. Je to život v dobrém, odmítnutí účastnit se zlého. Tvrzením, že je to jen tvoje věc, jestli jíš nebo nejíš maso, a proto je v klidu můžeš jíst nebo nejíst, podvádíš sebe sama. Je to falešné alibi. Není to snad především věc těch, které zabíjíš?

This entry was posted on Sobota, Leden 3rd, 2009 at 22.59 and is filed under empatie, eseje. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.