for the animals

Už řadu let se věnuješ otevřeným záchranám. Můžeš vysvětlit, o co se jedná?

Chodím do objektů, kde jsou legálně mrzačené a likvidované životy zvířat a ilegálně je z nich odnáším do lepších časů a bezpečnějších domovů. Slepice, kachny, prasata, králíky, jehňata, lišky. Dělám to s odkrytou identitou, protože odmítám, že bych dělal něco špatného. Místo „Otevřené záchrany” jsem teď začal používat termín „Záchranná akce”. Základní důvody jsou dva. Chci více zdůraznit záchrany a máme kombinovaný tým. Tvář ukazuji já, Lukáš Krása a Petra Musilová, ostatní jsou pod maskou.

Jak ses k záchranám dostal a jaká forma boje za práva zvířat a zlepšení jejich životních podmínek jim předcházela?

Kdysi jsem se při jedné investigaci v hale s tzv. brojlerovými kuřaty díval na ptáčata, která ani nedokázala pořádně prodýchat dospělou svalovinu na dětském těle. Ztěžka se batolila, padala na bok, snažila se posunovat za pomoci křídel. Uvědomil jsem si, že mě vůbec nezajímá jejich právo na život nebo svobodu nebo cokoli. Že mě nezajímá moje povinnost jim pomáhat nebo povinnost mít soucit nebo povinnost cokoli. Že právo ani povinnost nemají nic společného s tím, že nechci ubližovat, kde nemusím. Nejsou můj zdroj ani prostředek. Není to můj koncept. Nebojuji za práva zvířat, včetně lidí. Prostě jsem ku pomoci, kde mám možnost a sílu. To je vše.

Nezajímá mě průmyslový aktivismus. Nejsem aktivista za práva zvířat. Nepodporuji petice ani žádnou jinou žebrotu k mocnostem pekelným, zemským ni nebeským. Nestarám se o legislativu a nevysílám zprávu voleným ani nevoleným zástupcům. Nepoužívám termín carnismus, který je stejně oblíbený jako povrchní. Nemám člověka za původ a příčinu všeho zlého, přijde mi to narcistní, ale chápu, že nalezení nepřítele zjednodušuje pohled na svět i orientaci, protože zbavuje otázek a dává pocit vyřešené hádanky. A pokud vidím na výrobcích Nestlé, Unileveru nebo podobného nesmyslu značku Vegan, tak považuji značku Vegan za informační ohledně složení a zároveň za neetickou sračku.

Moje veřejné začátky jsou spojené s organizací ohz-ochránci hospodářských zvířat. Byl jsem v rešeršním týmu, byl jsem mluvčí a prezident. Když jsem odešel, tak jsem založil projekt realita.tv, jehož součástí byly i otevřené záchrany. Když jsem odešel, založil jsem web michalkolesar.net a od té doby jedu pod svým jménem. Teď, společně se svými blízkými občas zvažuji co dál. Jestli udělám a uděláme nějakou změnu, jakou, jestli se mi chce a k čemu by to bylo.

Kdy jsi realizoval první otevřenou záchranu a jak probíhala? Co je pro úspěch záchran nejpodstatnější a co jsou jejich největší rizika?

První otevřená záchrana byla v srpnu 2006. Odnesli jsme 11 slepic a dali jim nový domov. Záznam z akce je u nás na webu. Kdo chce, ať se podívá.

Důležitá je odvaha, protože když ji nemáš, tak nic neuděláš. Příprava, protože ti umožní poznat terén, situaci a pomůže ti zvolit vhodné prostředky. Dotknout se zvířete, protože jinak nepochopíš o čem to je. Schopnost přizpůsobit se, protože všechno může být jinak, než si naplánuješ. Můžu pokračovat dál, ale tohle nechám jako základ.

Největší riziko je, že se to nepovede a zvířata zůstanou, kde jsou.

Pokud jde o někoho, kdo se rozhoduje, jestli začít se záchrannými akcemi, většinou jim říkám možná rizika. Problémy ve škole nebo v práci, problémy v rodině, ztráta přátel, možné zatčení nebo kriminál, když se impérium rozhodne, že už stačilo, život s popsaným trestním rejstříkem, kdy půjdou někam žádat o práci a když se jich zeptají, co dělali předtím, tak řeknou, že seděli za ekoterorismus.

Taky jim říkám, že jediné čeho lituji já, je, že těch zachráněných zvířat není víc a toho, kolik času jsem ztratil v nesmyslech, kterých je aktivismus plný, protože lidi je zapotřebí zabavit, aby nezlobili. Vyrobit bezpečnou show, kdy se vlk nažere a koza zůstane celá. Říkám jim, že jsou lidé, s nimiž bych už dnes nemluvil a organizace, s nimiž bych nespolupracoval, protože mít stejné téma nestačí a ani to neznamená, že chcete a bojujete za stejnou nebo podobnou věc.

Opakovaně jsi veřejně vystupoval s instruktážní přednáškou/workshopem Ber slepici a běž, která obsahuje informace založené na tvých zkušenostech z otevřených záchran, upozorňuje na rizika atd. Jaký jsi zaznamenal na takové instrukáže reakce-rozšiřuje se u nás okruh lidí, kteří se pokoušejí o realizování podobných záchran? Šíří se to?

Informace z workshopu se dají využít nejen k záchranám, ale i k investigacím nebo sabotážím. A nejen v Československu. A nejde jen o rozšíření okruhu. Ve Španělsku mi přišli poděkovat lidé, kteří dělají akce. Za to, že si uvědomili spoustu chyb, které dělají a za to, že teď vědí, jak to změnit.

Hodně lidí se zúčastní třeba jen pár záchran a pak toho nechají. Většinou, když zjistí, že jim to nabourává běžný život víc, než jsou ochotni si nechat nabourat. Říkám to jako konstatování, nikoli soud. Nikdo nemá povinnost někomu pomáhat.

Tvoje rozhodnutí dělat otevřené záchrany mi nepřipadají jako utopické akce, které se nepodílejí na změně systému. Naopak. Jsem přesvědčená o tom, že takové aktivity potřebujeme, aby upozornily na to, jak extrémní situace hospodářských zvířat je a jak zoufale pomalu se dějí změny, přispívající ke zlepšení jejich podmínek. Jak vnímáš otevřené záchrany v kontextu úsilí o systémové změny na poli práv hospodářských zvířat?

Záchranami se nesnažím na něco upozornit ani neusiluji o systémové změny. Jen chci zachránit ta zvířata, která zachránit mohu. Tečka.

V naší sérii v rámci Institutu úzkosti jsme se věnovali tématu velkochovů hospodářských zvířat, ale i přeneseně jiným podobám velkochovů ve společnosti (v prostředí školy, porodnice atd). Snažíme se tak ukázat princip velkochovů jako nepřijatelný v jakémkoliv případě, přestože se zaměřujeme primárně na situaci hospodářských zvířat. Jak bys popsal princip velkochovů ty, na čem je založený a co je pro tebe na něm nejvíc nepřijatelné?

Velkochov je meliorativum pro intenzivní a koncentrovaný provoz, který vnímá život jako průmyslovou komoditu a je orientovaný na zisk. Za tím účelem obchoduje se životem, mrzačí jej a likviduje. Je to velmi lákavý systém, protože umožňuje dobře plánovat, automatizovat, regulovat a snižovat náklady. K tomu potřebuje modifikovat své produkty i jejich prostředí do co nejvíce stejného nebo aspoň podobného stavu a zbavit je všeho, co překáží možnému zisku.

Stačí to k pochopení toho, co je na tom pro mě nepřijatelné?

Jak to vypadá v halách velkochovů v noci? Můžeš přiblížit takovou “návštěvu”?

Přijdeme, rozestavíme hlídky, zkontrolujeme spojení, čekáme, jdeme dovnitř, bereme zvířata, jdeme ven, někdo jde domů, někdo veze zvířata do nového domova.

Jak to pro koho vypadá, záleží v mnoha ohledech i na tom, kdo se dívá, jestli a co očekává, jestli chápe to, co vidí. S někým to nijak zvlášť nepohne, protože ho to vlastně z pohledu těch zvířat ani nezajímá, někomu to praští s vesmírem, někomu zůstanou roztrhané oči a někdo je aspoň hraje, někdo se otočí, uteče a všechno, co viděl, přikryje igelitem nebo zaháže kamením. Různí lidé mají k ostatním zvířatům různý vztah a dávají jejich životům různou hodnotu. To platí i o těch, kdo chodí na záchrany. Nejsme podle jedné šablony.

Já mohu mluvit za sebe. Čím více toho vím a čím více jsem toho viděl, tím je všechno těžší. Intenzita a frekvence srdečního šelestu se zvyšuje. S ničím jsem se nevyrovnal. Vlastně se ani vyrovnat s tím, že tam jsou a s tím, že občas odcházíme s prázdnýma rukama, nesnažím a nechci. Kým bych byl, kdybych s tím byl srovnaný?

Zmiňoval jsi, že občas chodíš ke zvířatům jen s nimi strávit nějaký čas a hladit je, být s nimi, když pro ně nemáš nové domovy. Trvalo dlouho vyrovnat se s touhle situací, naučit se odcházet s prázdnýma rukama?

Už dlouho jsem takhle nikde nebyl. Asi bych měl. Aspoň je pohladit nebo podrbat. Půjdu, až nebudeme mít domovy. Teď máme asi osm nebo devět nezveřejněných záchran, takže jsme byli buď na průzkumu, nebo na záchraně.

Řada organizací věnujících se situaci hospodářských zvířat u nás ale i v zahraničí razí tzv. pozivní strategii, tedy nejde cestou obviňování viníků, ukazování drastických záběrů, sdílení reálného stavu, ale pokouší se motivovat veřejnost jinak, skrze pozitivní příklady a nabídnuté možnosti změny. Jak ty si myslíš, že by edukace o utrpení hospodářských zvířat měla vypadat? Jaké vidíš smysluplné, funkční strategie? Nebo je to něco nad čím záměrně už odmítáš přemýšlet?

Je nějaký pozitivnější příklad než jít a odnést zvířata do lepších životů?

Svět je ve sračkách kvůli přetahování se o moc, kšeftování a manipulováním s kdečím ve jménu kdečeho. Kvůli snaze mít pořád všechno pod kontrolou, nadcenění lidského významu a ducha a z toho plynoucí arogance. Kvůli poslušnosti tam, kde by mělo být vzepření.

Myslím, že nejlepší je ukazovat to, co vidím. Zbavit se touhy manipulovat, ať již pozitivním nebo negativním a přestat manipulátory podporovat a živit. V ochraně zvířat je jich nadúroda. Ani já už v nich mnohdy nepoznám, kdy lžou, kdy mluví pravdu a kdy jsou strategičtí s odkazem na pragmatismus.

Kdysi jsem řekl, že hnutí na ochranu zvířat se většinově rozvíjí v duchu toho, že nevadí, když mělce, hlavně, že do široka. Chtějí po jiných otevřené oči a sami mají na těch svých otevřených klapky. Jsou tak ochranářští vůči těm, kdo ubližují zvířatům, tak moc se jim snaží zalíbit, nezranit jejich city, nenarušit komfortní zónu, že to až samotná zvířata odsouvá na vedlejší kolej. Do toho pořád samé strategie a dobývání kvót. To už je obsese.

Respektuji ty, kdo propagují veganství a pomoc zvířatům informačními stánky, ochutnávkami, sportováním, postáváním s letáky před cirkusem nebo řeznictvím. Stejně i ty, kdo kácí posedy, propichují pneumatiky na jatkách, dělají investigace, záchrany, krmí toulavé kočky nebo fungují v azylu. Ale jsem si vědomý, že pokud dělají tohle a zároveň podporují, posilují a rozvíjí systém založený na tržnici, instruktivní a destruktivní moci, systém, který obchoduje a bije, aby panoval, tak bude život pořád pro většinu zvířat, včetně lidí, k nežití nebo nešťastnému žití.

V hnutí za osvobození zvířat by tím prvním a základním měly být záchrany zvířat a starost o zachráněná zvířata. Všechno ostatní je support. Důležitý support. Uvědomuji si to. Nechci snížit hodnotu toho ostatního ani nikoho urazit, skutečně ne, ale pokud má někdo jako prioritu třeba povídání, promítání, pochodování nebo investigace, tak ať si to nazve třeba hnutím pro lepší informovanost o životě zvířat. Protože rozhoduje obsah.

Máš nějakou vizi světa, který by nebyl založený na utrpení a vykořisťování, ale stál by na jiném druhu vztahů a jiných hodnotách?

Nemám takovou představu a vidění. K čemu by mi byly?

Ptala se Eva Koťátková

Prohlášení Institutu úzkosti

Hospodářská zvířata jsou zvířata, ne maso. Otevřené záchrany jsou reakcí na příliš pomalu a opatrně probíhající proces změn v oblasti ochrany hospodářských zvířat. Dokud nedojde k přehodnocení vztahu mezi lidmi a zvířaty, které by vedlo k proměně jejich statusu a tedy i životních podmínek, jsou otevřené záchrany jedním z ospravedlnitelných způsobů boje za práva zvířat.

Děkujeme všem těm, kteří slepicím nabídli domov a lepší podmínky k životu.