Zpráva z domova (Anonym)
Před pár dny nám přišla smutná zpráva z jednoho domova.
…………..
Jmenovala se Ellenka. Dostala jméno, protože byla nejdrobnější z hejna, měla nejsvětlejší peří a držela se stranou slepic i lidí. Ostatní jsou si natolik podobné, že jim říkáme prostě holky.
Na Ellence bylo vidět, že jí místo, odkud přišla, ublížilo nejvíc. Bála se lidské ruky. Holky si zvykaly rychleji. Po týdnu už běhaly po svém novém domově se samozřejmostí. Ona ale začala po týdnu chřadnout. Přestala se mě bát a já věděla, že je s ní opravdu zle. Poslední večer jsem jí musela do kurníku odnést. Oči se jí zavíraly a jeden pařát se jí zkroutil. Položila jsem jí na slámu a rozloučila se. Ráno už nežila.
Přemýšlím o jejím životě. Jak se narodila v líhni, spolu s dalšími kuřátky, bez mámy. Jak jí volala, hledala a nenašla. Jak prošla sexováním na pásu, jak jí stěhovali z bedny do klece, jak skončila v halovém chovu a co si asi myslela, když to všechno prožívala. Jak moc se bála, jak moc byla smutná. Byla náhoda, že zrovna ona byla s hrstkou dalších zachráněna. Na pár týdnů. Nechcípla v té hnusné díře. Tam se totiž neumírá, tam se zdechá a chcípá. Ale umřela v domově, kde jsme ji měli rádi.
A tak přemýšlím o dalších Ellenkách, které živoří bez rodiny, bez radosti ze života a to všechno kvůli lidem. Těm, kterým bude můj stesk k smíchu. Protože jde jen o slepici. Je jim jedno, že jsou bytosti, stejně reálné jako lidi, týrány a zabíjeny pro požitek lidí. Ne pro přežití, to může říct tak leda lovec někde v tundře nebo savaně. Ale pro pouhý rozmar rozežraných monster. Nepřeháním. Vžijte se do nich.
…..
Místo, z kterého jsem Elenku vzali:
