Ona je Zívající Pes (ukázka z románu)
Ten den, kdy Ona poprvé uviděla Zívajícího psa, byl svátkem Malého obratu. Velká Matka ji poslala ještě s dvěma dalšími dívkami koupit obřadní holubice.
Zívající Pes stál v davu a překážel Poslušným. Ti se na něj dívali nevraživě, nadávali na půl úst i na plnou hubu, občas do něj někdo strčil.
„Hele, idiot,” ukázala jedna z dívek na Zívajícího Psa a zasmála se. Ona se zastavila a napadlo ji, že ten člověk vypadá, jako by ztratil rozum, peníze i cestu a nevěděl o tom.
Druhá dívka ji vzala za ruku a táhla ke stánku, kde Velká Matka zamluvila holubice. „Musíme jít. Matka se bude zlobit.” Trhovkyně na ně mávala. Byla dobře naladěná. Bůh žehnej za všechny svátky, na kterých je zisk a to je na všech. Vždyť i proto nám je dal.
„Mám pro vás krásné, krásné holubice. Zdravé a bílé jako obláček. To bude Boží milosti. Tolik Boží milosti.” Trhovkyně mluvila rychle a překotně. „Podej ty nejkrásnější holubičky. Ty, které tam mám připravené pro Velkou Matku. Běž, běž, chlape líná,” a postrčila svého muže.
Potom se obrátila zpět k dívkám a usmála na ně: „Mužský. Trocha radosti a hodně starosti.” Spokojeně se rozhlédla. „Jaký to krásný svátek.”
O svátku Malého obratu, když se světlo ztrácelo do tmy, Poslušní trhali křídla a lámali krky holubicím. Připomínali si tak krásu a zranitelnost světa a svou poslušnost k Bohu. Každé dítě od okamžiku, kdy mělo dostatečnou sílu, každá žena, každý muž. Mnoho holubic umíralo pomalu, když je rodiče dali dětem v době, kdy byly ještě slabé na trhání křídel a lámání krků. To se stávalo často, protože mnoho Poslušných si myslelo, že čím dříve se dítě zúčastní rituálu, tím dříve bude v Boží milosti. Zabít holubici mohla jen ruka, která to začala. Holubice slabých dětí pak různým způsobem zmrzačené polehávali v domech i na ulicích dokud nezemřeli nebo je nesnědli kočky nebo psi nebo krávy.
Ona přestala trhovkyni vnímat. Dívala se na rozmáchlá gesta prodávajících a jejich ústa, kterých měli plnou tvář, jak se snažili zaujmout a přilákat k sobě. Na děti plivající do písku a stráže procházející mezi lidmi. Někdy nechápala, proč je tento den tak slavnostní. Hluk, trh, mrtvé holubice… Velká Matka jim říkala, že pochybnosti je vzdalují od poslušnosti a od Boha.
Pak Ona uviděla Zívajícího Psa podruhé. Chodil podél dřevěných klecí vyrovnaných u zdi za několika stánky. Otevíral je a pouštěl z nich holubice namačkané v klecích. Až ji zamrazilo. Tohle přece nemůže. Jestli ho přistihnou, na místě zemře pod kameny. Nikdo mu nepomůže.
Zívající Pes mezitím otevřel poslední z asi patnácti klecí a poté odešel úzkou, přilehlou ulicí. Ani se neohlédl.
Ona vykročila za ním.
Sledovala jej několik ulic a náhle stál před ní. Díval se na myš, která cosi pojídala u chodníku.
„Proč jsi to udělal?” řekla Ona. „Kdyby si tě všimli, zabili by tě.”
„Obloha bez nich byla prázdná,” odpověděl a dál pozoroval myšku.
„Ty holubice patřily Bohu,” řekla. Ten člověk snad ani neví, co je dnes za den.
„To je nějaký místní zloděj?”
„Co to…”
„Protože život patří jenom tomu, kdo jej žije.” Zívající Pes náhle opustil myšku, přistoupil k Ona tak blízko, že se jí skoro dotýkal a podíval se jí do očí. „Nikomu jinému.”
Takhle blízko by neměl být, pomyslela si Ona a ustoupila o krok.
Zívající Pes se zase vrátil k myšce, ale už byla pryč. „Někdo tě asi obelhal, když ti říkal, že mu patří život někoho jiného.”
„Všechno patří Bohu.”
Pokrčil rameny. „V tom, čemu věříš, patří i obloha tvému Bohu?”
„Ano.”
„Tak proč ti vadí, že už holubice nejsou v klecích, ale na obloze?”
„Byly to obětní holubice. Abychom si připomněli poslušnost k Bohu, krásu a zranitelnost světa.”
„Tím, že je zmrzačíte a až zmrzačíte, zabijete? Nech je sobě samotným a obloze. Je jim tak lépe než ve Tvém rituálu.”
„Ale takový je zákon.”
„Seru na takový zákon,” Zívající Pes si olízl suché rty suchým jazykem. „Potřebuji vodu.”
„O dvě ulice dál je studna,” řekla Ona. Bože odpusť mi, že s tím člověkem mluvím a odpusť mi, ale jsem ráda, že otevřel ty klece. „Ukážu ti, kde to je.”
(Z rozepsaného románu “Ona je Zívající Pes”)
