for the animals

V dubnu 2017 jsem vystoupil na veganfestu v Brně a nyní jsem se rozhodl uveřejnit psanou formu z téhle “přednášky”. Celému projevu původně předcházelo video, a jelikož v části textu reaguji na jeho obsah, zde se na něj můžete podívat.

…

Asi nikoho nepřekvapí, že jsem vyrůstal, pravděpodobně jako většina z nás, v klasickém modelu dnešní zvrácený společnosti. Využívaní zvířat pro jídlo, zábavu, oblečení bylo tedy na denním pořádku. Mimoto jsem se účastnil třeba domácí zabijačky, výlovu kaprů a byl jsem střílet kance z posedu. Na jedné fotce stojím vedle stolu, kde leží divočák rozsekaný na kusy a držím jeho oko v ruce. Na druhé mířím pistolí na jeho hlavu. Soudě z výrazu ve tváři mám z toho očividně hroznou radost.

Po většinu života jsem ani jsem netušil, že něco takového jako veganství vůbec existuje a v určitém období jsem se nejen téhle myšlence ještě více spíš vzdaloval, než šel naproti. Uvedu konkrétní příklad…

Od mala jsem hrál fotbal, který mně asi v 15-16ti letech začal bavit nejen na hřišti jako hráče, ale jako fanouška na stadionu. Přišlo mi tedy úplně v pořádku, ba dokonce mně to i bavilo někoho urážet, zesměšňovat, nebo se s někým poprat jen kvůli tomu, že fandil jinému fotbalovému týmu. Jelikož jsem chodil na Spartu, tak jistě někoho z vás, kdo se v tom alespoň trochu orientujete nezaskočí, že jsem měl blízko k názorům vyznávajícím třeba xenofobii, homofóbii, rasismus, fašismus. Tohle chování bylo samozřejmě v pohodě i mimo stadion a podle toho to někdy vypadalo. Pro představu se zmíním o (ne)jednom případu, kdy docházelo k “vysvětlování” lidem z gay komunity, že jejich orientace je nenormální a nepřirozená. Ručně, klackem, kamenem.. Mimochodem, kolikrát tohle slýcháme s veganstvím, že?.. A ačkoli jsem vlastně neměl nikdy kvůli fotbalu a podobným situacím žádný vážnější problém, a když se nad tím zamyslím zpětně, ani zdaleka jsem se vážně neřadil mezi ty nejagresivnější, přesto jsem někdy poslouchal řeči o kriminálnících, že jsem vypatlaná palice atd. Nic z toho mi ovšem nevadilo, naopak jsem se cítil jako velký drsňák, což ve mně živilo představu toho, že chci pokračovat.

Naštěstí jsem zvládl včas vytáhnout hlavu ze zadku a přišel na to, že se chovám jako totální dement.

…

O nějakou dobu později, když jsem byl seznámen právě s myšlenkou veganství, s tím co svým chováním způsobuji ostatním zvířatům, nastal totální převrat a hned mi bylo jasný, že věci nebudou jako dřív. Vyřadit živočišný produkty bylo tedy automatický, snadný nikoliv. Nešlo o to, že by mi chyběla třeba chuť masa, spíš jsem absolutně netušil co všechno to obnáší. Když se mně někdo zeptal na otázku, kterou dostal snad každý vegan, co tedy budu jíst, vlastně jsem to nevěděl ani já sám. Jak jsem zjistil velice brzy, doma ani jinde se žádná podpora čekat nedala. Táty reakce mimochodem byla, a to si pamatuji přesně: “To jsi zjistil brzo, co se děje se slepicemi ve velkochovu, dej si guláš, pivo a chovej se normálně” (jak jinak!!). Naštěstí jsem neposlechl a jsem asi nenormální do dneška.

Velice rychle mi došlo, že někteří nehodlají ve svém životě nic měnit i když mají moc dobře představu co se děje. A teď to myslím všeobecně, nejen doma, a platí to dodnes.

Můj osobní život samozřejmě běžel dál a volný čas jsem věnoval i dalším věcem. Hodně to byl box a ještě druhá práce. Teď uznávám, že momentálně to může při pohledu na mě znít celkem divně, ale dělal jsem o víkendech na několika diskotékách, jestli mohu použít termín, vyhazovače. Ani jedno z prostředí, kde jsem se pohyboval asi nejčastěji, nebylo k veganství zrovna dvakrát pohostinný. Když pominu, že jsem musel prakticky denně obhajovat své postavení a názory, zakouřená diskotéka nemá k přírodě a zvířatům úplně blízko. I když bych měl přiznat, že ze začátku tohle nebyl ten největší problém, protože jsem ještě sám celkem dost holdoval nočnímu životu, takže se jednalo spíš o zábavu za kterou jsem dostal dobře zaplaceno, než o práci.

Možná vás napadne, že stejně blbý řeči a posměšky poslouchal, nebo stále poslouchá ve svém okolí každý z vás, co je na tom zvláštního a proč jsem se s tím nedokázal vyrovnat. A budete mít pravdu. Tady ale nejde o to, že bych se s tím nedokázal vyrovnat. Při každé výměně názorů jsem sypal argumenty z rukávu. Ekologický, etický, zdravotní, ale později, když jsem už viděl některá místa na vlastní oči jsem prostě neměl zájem. Když v noci navštívíte podobné místo jaké jste mohli vidět, ráno jdete do práce unavený, nasraný a bolí vás u srdce, rozhodně nechcete slyšet o telecím ve slevě a odpoledne v tělocvičně o tvarohu jako zázraku na svaly. Chtěl jsem tak maximálně praštit někoho do hlavy prvním co mi přišlo pod ruku a divím se, že se to vlastně nikdy nestalo. Když se to sešlo, večer jsem stál na dveřích, rozhlížel se kolem a říkal si…co tady do prdele dělám?

Takže jsem záhy zjistil, že si pravděpodobně celou dobu něco nalhávám. Snažil jsem se spojit dva rozdílné světy, dál žít život, který ani nenabízel mnoho volného času na to, co jsem chtěl dělat, zachraňovat zvířata. Jediné východisko, které jsem našel, abych se opravdu odpoutal od minulosti, bylo nechat prakticky všechno a všechny za sebou a začít od začátku.

S ohledem na investovaný čas, peníze a ztrátu motivace, nebylo složitý skončit se sportem.

Postupně jsem nechal i obě práce a odstěhoval se z města na klidnější místo.

Důvod, proč jsem se rozhodl o tomhle mluvit je jednoduchý.

Chtěl jsem na svém příkladu snad trochu ukázat, že to, čemu se věnuji dnes, nemusí být rozhodně výsadou nijak zvláštních a výjimečných lidí.

Tak pokud se náhodou někdo drží stranou, že snad není dost dobrej, třeba právě kvůli své minulosti, zdá se mi to jako chybné rozhodnutí. Neuznávám tenhle veganskej perfekcionismus, kterej dle mého smrdí ve vzduchu jako hovno na botě. Jestli jste prošli, nebo procházíte nějakou změnou a rozhodnete se pro záchranu zvířete, věřte mi, jeho život se nijak nesnižuje kvůli tomu, co jste dělali a/nebo kým jste byli. Naopak je krásný, že mu to bude úplně jedno, hlavně když bude žít.

…

Pokud se blížím k místu, kde je naplánována záchrana, investigace, nebo se prostě jdu někam podívat, smrad je dost často první vodítko, že nejedu zbytečně. Taky mi to připomene, že se pořád nic nezměnilo. Než se však dostanu do budovy, snažím se nejdříve trochu připravit na to co uvidím, kontroluji vybavení, vnímám okolí a noční ticho, které v tomto případě protíná hlasitý křik prasat. Když vejdu uvnitř, jsem okamžitě znechucenej a dýchne na mně atmosféra zoufalství, strachu, beznaděje.

Zoufalství prasečí mámy, která pokud to ještě nevzdala snaží se dosáhnout alespoň čumákem na svoje děti poskakující kolem a snad doufá, že jí je tentokrát nevezmou. Vzhledem k tomu, že naprostá většina z “nás” chce slaninu k snídani, tak doufá marně. Taky musí snášet pohled na některá mrtvá prasátka, která tam často leží. Když se je konečně někdo uráčí odnést z jejich očí a očí sourozenců, končí venku v popelnici, kde čekají na likvidaci jako přijatelné vedlejší ztráty.

Nahlížím i do vedlejší budovy, to už není porodna, ale leží tam další prasnice. Mají rozsvíceno, puštěné rádio a všude je spousty hoven. Při příchodu se snažím se být co nejvíce v klidu, abych je nepolekal. U všech se to nedaří, ale hned je zas klid a já si sedám k jedné z nich. Jako jediná, nevím proč, má možnost malého pohybu zhruba 2×2m, ostatní jsou v kotcích. Po chvilce zdráhání přichází blíž a já natahuji ruku. Hladím ji po tváři a říkám si, co se jí tak honí hlavou. Možná je to poprvé a naposledy, kdy ucítí pohlazení. Víc dnes bohužel udělat nemohu.

Viděl jsem samozřejmě spousty fotek a videí, ale osobní zkušenost je vždy dost rozdílná.

Tady přichází můj pocit zoufalství, který cítím velice často. Já chci udělat něco víc, ale jak? Pokaždé to situace nedovolí a když už se povede záchrana, co ty ostatní? Mám se snad cítit lépe, když je tam nechám?

Pokud se jedná o strach, který je na takových místech všudypřítomný, všímám si ho nejvíce na očích. Někdy se o pohlazení ani nesnažím pokud si myslím, že by spíš vylekalo. V mých očích strach vidět není, ten se skrývá v hlavě a je to trochu jiný strach. Bojím se toho, že za svůj život neuvidím změnu. Budu stále poslouchat od lidí stejný kecy o potřebě živočišných produktů, stále tu budou stát tyhle podělaný koncentráky. A jelikož jsem v tomhle trochu pesimista, myslím si, že toho strachu se zřejmě nezbavím.

Některé prasnice v porodně se už ani o kontakt nesnaží. Jen rezignovaně leží a koukají do prázdna. Jejich srdce i duše už byli dávno zlomeny a můžu říct, že je na ně fakt bolestivý pohled. I tohle se dá vyčíst z jejich očí, nejen ten strach. Je to pro ně většinou beznadějná situace.

Existuje ale možnost, která může tenhle pohled změnit a pokud to okolnosti dovolí, může hlavně změnit, a to je podstatný, život toho zvířete. Dát mu tím naději v kterou asi nedoufalo. Je to přímá akce.

Někdy se dostanu do stavu, kdy si myslím, že o tomhle není potřeba vůbec mluvit, ale snažil jsem se, aby to nebylo dnes. Proto jsem napsal alespoň dva body, proč jsem si tuhle možnost vybral.

První je ten, že přechodem na rostlinnou stravu jsem automaticky nezačal zachraňovat zvířata a myslím si, že to nedělá kdokoli z nás. Není to nijak nová myšlenka, jen se o tom podle mně moc nemluví ve veganské komunitě, jelikož to může nutit k sundání růžových brýlí z očí. Jestli teď někoho napadlo, že nepřikládám veganství důležitou roli, upřesnil bych, že tomu tak není. Pro mně je to úplný základ všeho a rád bych se tím vyhnul reakcím na tohle téma.

Další důvod jste mohli vidět na videu. Já bych rozhodně nechtěl být v pozici těch zvířat a kdyby tomu tak bylo, rád bych, aby někdo z vás přišel a pomohl mi pryč. Pokud má někdo řešení, jak hned zítra změnit morálku lidstva a princip fungování celého systému, který je dle mého na vykořisťování zvířat založený, rád se okamžitě přizpůsobím. Pravdou je, že my máme hodně času čekat, jestli se to někdy vůbec stane a mezitím, co se z celého veganství, dle mého, stává divadelní komedie, kde lidi hrají hlavní roli, ostatní zvířata dělají jen kompars a umírají po generacích.