for the animals

Držení slepic v klecových zařízeních (jednopodlažní, dvoupodlažní, kaskádové, polokaskádové, klecové baterie ve 3-5 podlažích) se ve světě rozmohly v průběhu padesátých let. Tzv. konvenční klecové systémy jsou nejrozšířenějším způsobem držení slepic kvůli produkci konzumních vajec.

Prostor daný na jednu nosnici je v rozmezí 350cm2 (USA) do 750cm2 (Švédsko). Se 750cm2 se počítá v celé EU od roku 2012, ale věřte jim, když jde o obchod… Nebo, proč to neříci rovnou; nevěřte jim, dokud se tak nestane. Alespoň já jim nevěřím. ( A podle posledních zpráv, které jsem zaznamenal na webech propagujících zkurvenej welfare, tak už skoro nikdo.)

V ČR platí do roku 2012 výjimka povolující 550cm2. V praxi to znamená, že do např. klecového systému T40 fy. VICTORSSON můžete narvat buď 40 slepic ve Švédsku nebo 54 slepic v ČR.(1)

Je dobré si uvědomit, že 550cm2 i 750cm2 patří do kagorie těch vítězství, kdy někdo, kdo vás mlátí obden vás začne mlátit jen (?) každý třetí den, a stejné by to bylo i kdyby klece měly 900cm2 (slepice jsou ochotny se namáhat, aby dosáhly zvětšení prostoru až do plochy 900cm2 (2)). Diskuze o základních prostorových nárocích se pohybuje od 475cm2 do 2 600cm2. (3)

Uvědomíte-li si v jakém obrovském množství na 1m2 podlahové plochy jsou tyto slepice nacpané, působí poněkud paradoxně citace ze Zootechnického slovníku z roku 1963: „V dosavadním typu našich baterií se chovaly slepice v jedné kleci po dvou. V novém vývojovém typu, který je čtyřposchoďový, se počítá s umístěním každé nosnice samostatně.“(4)

Problémem klecové technologie je omezení, až zamezení, některých základních potřeb jako je hrabání, popelení, mávání křídly, klidná snáška, slepice si odírají o stěny klece peří, mají přerostlé drápy, z nedostatku pohybu pramení vyšší lomivost kostí. Obrázky ze zemědělských učebnic a příruček lžou. Seshora nakreslený čtverec symbolizující prostor v kleci, v něm čtyři slepice zaparkované jak letadla na mateřské lodi. Jenže v realitě je to jiné. Slepice soupeří o prostor a přístup ke krmení, slabé nemají kam utéct, tak jsou natlačené do rohů a do stěn nebo do podlahy a silnější žijí na nich jak na koberci.

Kromě toho, že slepice nemohou uniknout jedna před druhou nemají ani možnost úniku před technologickými chybami. Mají-li možnost pohybu mohou si hledat lepší místo, v kleci musí zůstat ať už jsou vystavena např. příliš silnému průvanu nebo naopak žádnému apod.

Nedílnou součástí průmyslu se zvířaty je brakování, tedy vyřazování nežádoucích jedinců. V podstatě první brakování v životě drůbeže probíhá při sexování a pak už pořád. Každý den se vybírají nemocná a z nemoci podezřelá zvířata, nebo by se vybírat měla, stejně jako zvířata již uhynulá. Ve velkých drůbežárnách, kde je počet drůbeže doveden do maxima a počet zaměstnanců a zaměstnankyň snižován na minimum, nejsou ničím výjimečným tlející mrtvolky po kterých ještě žijící zvířata šlapou, někdy je i pojídají.

Častým jevem v držení drůbeže je kanibalismus. Vyskytuje se jak u několikadenních kuřat, tak i u dospělé drůbeže. Zatímco u tzv. brojlerových kuřat je méně častý a spíše zůstává jen u oklovávání běháků, daleko větší je tento problém v držení nosnic. Příčinou může být nevhodné složení krmiva, přeplnění životního prostoru (slepice jsou schopny se identifikovat se skupinou maximálně 25 jedinců), hlad, žízeň, horko, příliš silné osvětlení, ale i nečinnost vedoucí k nudě nebo přítomnost poraněných zvířat. Nepatrné krvavé zranění, ale i pouhý pohled na kloaku (společný vývod trávícího, vylučovacího a pohlavního ústrojí) nebo výhřez vejcovodu může vydráždit ostatní drůbež k útoku. Slepice začnou nejprve neklidně a se stoupajícím vzrušením pobíhat a nakonec, je-li pohromadě soustředěno větší množství drůbeže (podestýlkové a voliérové systémy), se rozpoutá krvavá válka hodná i člověka. Dochází k úplnému vyklování vnitřností a vítězky požírají poražené.

Parazité na zvířecím utrpení této z jejich viny vzniklé situaci brání krácením zobáků drůbeže (v ČR povolena do 10 dnů věku). Horní polovina zobáku se krátí téměř až k dýchacím orgánům, spodní tak, aby nedosahovala nové délky horní poloviny. Často se jedná o nekvalitní zákrok s trvalými následky jako např. spálenými nozdrami nebo různými novotvary. I v případě, že je tento zákrok jako z veterinární učebnice, jedná se o velice bolestivou záležitost. Mezi zobákem a kostí je tenká vrstva citlivé měkké tkáně, a je možné, že zvíře takto postižené už bolest opustí až s řeznickým nožem. Navíc je zobák důležitým hmatovým orgánem ptáků, kterým poznávají tvrdost, velikost a tvar potravy.

Bez problému není ani, bohužel tak populární, podestýlkové držení. Zvýšená prašnost, agresivita, neschopnost udržet v několikatisícových hejnech sociální pořádek, přímý kontakt s výkaly a mikroorganismy v podestýlce a následné rychlé rozšíření infekčních nemocí. Mnohem větší agresivita je samozřejmě v tomto způsobu držení, kde je pohromadě více zvířat, ale říkat, že proto jsou lepší klecové systémy je stejně hloupé jako tvrdit, že nejlepší je držet vězně a vězeňkyně na samotkách, protože mezi nimi takto nedochází ke kolizím. Držení několikatisícových davů na podestýlce je stejně špatné řešení jako klecové systémy. Jen z jiných důvodů.

———————————————— 

Domestikace 

Není zcela jisté, kdy a kde došlo k první domestikaci kura domácího, respektive jeho vývojových předků - divokých kurů hřebenatých (Největším podílem je zřejmě zastoupen kur bankivský.) Možná před 6-8 000 lety, ale možná již o 2 000 let dříve v jihovýchodní Asii. 

Důvodem pro jeho sevření lidmi nebylo pouze maso, vejce nebo peří, ale také různé rituály při kterých byl obětován, např. předvídání budoucnosti (koneckonců, mnohé rituály jsou běžné ještě dnes). 

K prvním pokusům v ochočení kura bankivského nedošlo asi proto, že by chtěl člověk získat vajíčka a maso, nýbrž z toho důvodu, že kur hrál určitou roli v náboženství. Byl totiž často obětován různým božstvům. Dalším důvodem jeho chovu a hlavně rozšíření do velké části světa bylo užití kohoutů v kohoutích zápasech.

J. Hanzák, J. Wolf, L. J. Dobroruka: Světem zvířat III. díl, St. nakl. dětské knihy, Praha, 1965   

Hrabavá drůbež tedy byla chována z mnoha důvodů. Svou roli sehrály dvě naprosto odlišné potraviny, obdiv, status, náboženství, věštění a povyražení.  

Roger A. Carus: Zvířata, která změnila člověka, PRÁH, 1999 

Intenzivnější selekce zaměřená na produkční vlastnosti začala v době po II. světové válce. Křížením a výběrem vznikla různá plemena dělící se podle vnuceného směru vývoje na masná, nosná a kombinovaná. Zneužití jiná než jako zdroje masa a vajec jsou v současné době okrajová nebo doplňková. Samozřejmě nikoli do intenzity, ale spíše do množství.

 

1) Propagační materiály fy. Victorsson – www.victorsson.se, zastoupení v ČR fy. AGE s.r.o. – www.age.cz
2) John Webster, Welfare: životní pohoda aneb střízlivé kázání o ráji, Nadace na ochranu zvířat, 1999
3) Philip Lymbery: Laid Bare …the case against enriched cages, Compassion in World Farming, 2002 (česky v překladu Markéty Peckové vydala Společnost pro zvířata (www.spolecnostprozvirata.cz ) pod názvem VEJCE Z KLECE: ARGUMENTY PROTI OBOHACENÝM KLECÍM V EVROPĚ)
4) Zootechnický slovník, Státní zemědělské nakladatelství, 1963