Dceři

Jen si se narodila, dcero moje, a už se ptali, jestli jsem šťastný.

Říkal jsem, že nevím, protože nevím, do jakého světa si přišla a jakým budeš člověkem. Budeš mi blízkou i po citu a po rozumu nebo jen po krvi?

Až tě vezmu do zoufalství, smradu a nudy a ukážu ti, že tohle je život, který lidé mrzačí miliónům jiných zvířat, budeš mít vnitřnosti bolavé až na kost jako tvůj táta? Nebo si budeme cizí?

A co tvůj svět? Bude ještě více fízlů a účetních knih? Budeš mezi nimi poctivá? Budeš se rvát? Až projdeš kolem jatek, zabolí?

Foto

Video

This entry was posted on Čtvrtek, Prosinec 1st, 2016 at 15.17 and is filed under empatie, eseje. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.