for the animals

Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Že každá hrůza je časem a zvykem méně hrozná a méně bolestivá. Mě ale celý ten zasraný showbyznys se životy a smrtí zvířat trápí stále více a více. Dříve, když jsem se vrátil z nějaké farmy nebo transportu, sedl jsem si k počítači a zpracoval fotky a videa během pár hodin. Většinou na jedno posezení. Dnes je to třeba i několik týdnů. Vstávám od počítače, chodím po místnosti, jsou fotky, ke kterým se vracím pořád dokola. Procházím se v nich. Všechno je mrtvé. Jen pár zvířat se nám podařilo zachránit. Vrátit jim jejich ukradený život.

Jak by to teď mohlo bolet méně než třeba před deseti lety?

Více jsem toho viděl a měl v rukou. Více toho vím. O tom, jak se žije a umírá na farmách, na jatkách nebo v laboratořích. O tom, jak hluboko jsou ve většině lidí ostatní živočišné druhy jen jako cosi k lidskému využití. O tom, kolik hlouposti, strachu, pohodlnosti, lží, polopravd, pomluv a podvodů je mezi lidmi v ochraně zvířat. O tom, jak těžko je řvát do spokojeného davu (ochranářského i neochranářského). O tom, jak málo vím, kudy z toho ven.

Občas mi někdo říká, že jsem příliš extrémní, že už to přeháním. V takové chvíli si představím, že stojím na jatkách, u popravčí linky, vedle mě z háku visí telátko a někdo už brousí nůž. Řeknu telátku: “Myslíš, že jsem příliš extrémní? Že už to přeháním?” A ono se ke mně otočí, velkýma a příliš brzy vyhaslýma očima, a povídá: “No, podívej se na mě.”

A tak se podívám a snažím se neuhnout očima.