Kudy kam (část druhá)
Jedna z velkých iluzí, o které v současné době hodně přemýšlím, a která jde i mimo ochranu zvířat, je, že potřebujeme tvořit, aby se svět změnil k lepšímu nebo abychom se alespoň k lepšímu změnili my.
Kriminál
Nepotřebujeme tvořit. Jsme ve vězení. Všude kolem stěny. Světlo ze žárovek, vzduch filtrovaný omítkou. Pevný řád, který jde od narození až do smrti a velmi drtivě dbá o udržení v řadě, o poslušnost a důvěru k autoritám, zákonům, hiearchiím a jiným modlám, ať už jsou blbé, kruté či prohnilé jakkoli.
Životní motto: Svatý dozor, rychlý pendrek a karamelka na polštáři pro lepší snění.
Když zboříme kriminál, uvidíme nebe, zaplaveme si v řece a možná se i utopíme, lehneme si do trávy nebo do sněhu a třeba nás něco sežere, necháme se rozcuchat nebo roztrhat větrem. Kdo ví? Bude v nás více porozumění a více ochoty nechat jiné žít jejich životy.
Soustředit se na tohle, na zničení našeho kriminálu, se mi zdá mnohem rozumnější než přemýšlet o tom, jak si svůj kriminál vyzdobíme nebo jak se zabavit než nás odvedou k popravě. Jestli mám něco vyřezávat, třeba chrám svatého Víta z ananasu nebo zkusit lidové tance nebo vydlabat kanoi z pětikoruny. Cokoli.
Ale jistě je to prostředek, jak se v kriminále nezbláznit. A to je myslím to, proč hodně lidí dělá ochranu zvířat. Aby se nezbláznili v tom, jaký je svět, ve kterém žijeme. Myslím, že jen málokdo to dělá jen kvůli zvířatům samotným. Myslím, že je hodně těžké odpojit se od systému tak, abyste pomáhali prostě jen proto, abyste pomohli.
