U zdi nářku nevidět jen člověka
V Pisateli dopisů napsal Isaac Bashevis Singer, že ve vztahu ke zvířatům jsou všichni lidé nacisty. Jana si tento výrok zmodernizovala. Říkala, že pro tzv. hospodářská zvířata je většina lidí teroristy a teroristkami a každá země, každý stát, teroristickou organizací. Situace je o to horší, že si málokdo z těch lidí svůj teror vůči ostatním zvířatům uvědomuje. Tzv. hospodářská zvířata jsou tvory nejvíce a nejkrutěji zneužívanými, týranými a zabíjenými. Přitom všechno, co se s nimi děje, je akceptováno a přijímáno s lhostejností, až zesměšňováno. Ty a ti kolem zapomněli, že nejde o kus masa, úhledně zabalený a s veselou etiketou, o vejce nebo polotučný jogurt, ale o život.
Vybrali některé své bližní, vzali jim svobodu, osobní i evoluční, rodinu, domov, redukovali je na výrobní jednotky, zavřeli do tmy a betonu a určili pevný osud, popravčí linku jatečních závodů. V určitých okamžicích se jí až zastavoval dech při vědomí té hrůzy.
Jednou k ránu, když nemohla dospat a šla se projít, projel kolem ní transport na jatky. V první chvíli si neuvědomila, co je to za auto. Zastavila se na kraji silnice a dala mu přednost. Teprve, když zatáčelo a prasata zneklidněně začala kvičet, přebíhat a hledat rovnováhu, zůstala jako zasypaná kamenem. Sledovala transport očima, dokud nezmizel a ještě dlouho potom. Tento okamžik byl jedním z jejich předělů. Zůstal v ní pevně. Stal se součástí jejího vnímání. Byl o to živější, že znala standardní životy prasat, počínaje porodem a konče proříznutým hrdlem. Viděla je v chladném pološeru rána, jak je kvičící bijí gumovými hadicemi, kopanci a nadávkami ženou do dvoupatrového transportu, jak prasata, zoufalá strachem, přelézají jedno přes druhé. Pak naložený transport projel kolem ní, a její oči v něm zůstaly. Co když chtěla víc než jen soucit? Ale čeho by dosáhla, kdyby začala řvát a utíkat za tím transportem, aby zastavili, že je to vražda?
Přesto se nikdy nezbavila pocitu, že to měla udělat.
(Z mého rozepsaného románu “U zdi nářku nevidět jen člověka”)
