Otevřený dopis k jedné z mnoha ukolébavek pro blbé

Filip Vávra je vegan. Pokud nejí maso, vejce, mléko a mléčné výrobky, pokud se i vyhýbá koženým a kožešinovým výrobkům, kosmetice testované na zvířatech, prostě pokud svým životním stylem odmítá využívání a zneužívání mimolidských zvířat kvůli získání potravy, oděvu, kvůli zábavě či zvědavosti, tak je vegan.

Stejně i já jsem vegan.

Veganství není nikým a ničím patentováno. Nemá žádnou ochrannou známku. Není nikomu majetkem.

I proto nevystupuji proti veganství v nacionálním socialismu ani jeho různých větviček. Mají stejného práva jako já odmítnout konzumaci zvířat a jejich další zneužívání a nevidím důvod myslet si, že když trápí jedny, nemohou mít soucit s druhými. A nejenže nevystupuji, já i podporuji veganství, ať již v nacionálním socialismu, komunismu, kapitalismu, katolictví, prostě kdekoli. Nechci sebou tahat zvířata na bitevní pole a to i bez ohledu na to, jestli to dělá někdo jiný nebo nějaká jiná nebo se to žádá v zájmu absolutního odlidštění jakékoli ideologie. Protože každá ideologie je lidská.

Někde jsem slyšel (nebo četl), že proti veganství v nacionálním socialismu se musí bojovat. To jako, když uvidím nějakou nacistku či nacistu pojídající tempeh či pijící ovesné mléko, tak mám hbitě přiskočit, vykopnout jim je z huby (nejlépe i se zubama) a nacpat jim řízek a pivo, že jako takhle to má být?

Ať je veganství kdekoli, je-li tam, je méně trápení.

Ale veganství není všechno. Svět je mnohem větší. A být vegankou či veganem nestačí.

Velkou chybou mé ochranářské minulosti bylo, že jsem nezohledňoval charakter člověka jako celek a tam, kde jsem to zohlednil, přeháněl jsem to s tolerancí. Říkal jsem, s tím člověkem jsem, abychom pomáhaly/i zvířatům. Ostatní je jeho nebo její věc.

Kolik špíny jsem našel v některých lidech hlásajících veganství a takřka jsem to nevnímal a je mi ze mě stydno. Lhaní, pomlouvání, xenofobii, antisemitismus, homofobii, pak jsem potkal nějaké laskavé bytosti, poctivé na srdci i na rukách, ale konzumující maso nebo ještě hůře, mléko a vajíčka. Jen ta ostatní zvířata, jiná než jsou sami, měly/i mimo svůj morální kruh. Smrdělo tím takřka všechno dobré v nich.

Když se mě někdo ptá, proč nejím maso, mléko, vejce, neoblékám cizí kůži ani srst, odpovídám, protože nemusím. Není dobré ubližovat mimo svou nutnost.

Praseti je sice jedním, jestli je nezlikviduje člověk poctivý či lživý, ale pro člověka to není jedním a nemělo by být, protože veganství je i o lidech. Je i součást celku a nepotřebuje svatozář, jako ji nepotřebuje nikdo z nás, a nebudeme-li je vnímat i jako součást celku, dříve nebo později se někde něco posere.

Proto je zapotřebí rozlišit v jakém kontextu jsem vegan nebo veganka. Nejsem totiž pouze to. A proto je zapotřebí i umět se distancovat. Nehrát si na to, že jsme všechny a všichni na jedné lodi a pádlujeme v jednom směru, i když třeba v jiném tempu.

Proto dnes říkám: Jsem anarchovegan.

Snažím se, aby má práce v ochraně zvířat fungovala v souladu s mým chápáním anarchie (neboť anarchie je mi zemí bez cest).

Neběhám za vládnoucí prdelí a nemávám žebračenkou, nebo potřebujete-li překlad, nemávám peticí. Nespolupracuji s represivními orgány. Nelobuji v parlamentu nebo v senátu. Nežádám si mých zákonů poslušného davu a nedrápu se strání plnou kamení, protože když budu první nahoře, budu moci vztyčit svou vlajku. A nechávám si v sobě prostor pro omyl, protože věci mohou být i jinak, než je žiji.

Když někdo řekne, že je vegankou či veganem, ptám se, co je ještě. Je to opravdu tak důležité? Ano. Protože svět jako hádanku řešíme podle svého světa. A já nevěřím např. v řešení katolické, kapitalistické nebo nacionálně socialistické. Nevěřím, že mohou vést k osvobození zvířat (včetně člověka), jen k různě vybaveným klecím.

Filipa Vávru osobně neznám. Nebudu tedy ani odhadovat jestli je nebo není nebo v jaké míře je jeho snaha pomoci zvířatům upřímná jako celek.

Člověk vtáhl ostatní zvířata do tak obrovské bídy a v takovém rozsahu. A petice je z té bídy nevytáhnou. Pouze posbírají ochotu něco změnit. Nejsou než falešná naděje. Ukolébavka pro blbé. Lidé podepíši, odevzdají svůj odpor, vlk se nažere, koza zůstane celá. (Pro Filipa Vávru: Tohle ti píši jako svou zkušenost a nikoli jako útok na tvou osobu.)

Vzepřete se do přímé akce. Bojkotujte, sabotujte, osvobozujte. Neodevzdávejte svou sílu. A nebuďte jen vegankami nebo vegany.

V časopise Reflex 47/2004 jsem (ještě v dresu organizace z jejíž dnešní podoby je mi na blití) v článku “Jsou košer porážky košer?” řekl: “Nepochybuji, že po staletí bylo košer maso získáváno méně bolestným způsobem než v jiných kulturách, ale ani to už při dnešním stavu technologie není pravda. Občas se vynoří studie, která je klasifikuje jako humánnější než jiné vraždění, občas jiná studie, která je vidí jako mnohem trýznivější než jiné způsoby. Je také otázkou, jak zvíře žilo před tím, než mu při plném vědomí prořízli hrdlo. Většinou ve stejných podmínkách jako jiná zvířata. Takže košer je jenom smrt. A to je málo.

Jsem přesvědčen, že shechita, tedy rituální zabíjení zvířat, není v souladu s hebrejskou kulturou směřující vzhůru, tedy k Bohu. Je to záležitost úpadku, koneckonců pojídání masa bylo podle biblických zdrojů povoleno až po potopě, v době hladu a bídy, a nelze s ním tuto dobu ani opustit.

Nemyslím, že dnes je důvod se tohoto zvyku držet. Je to jako když jdete pouští, schováváte si láhev vody, šetříte s ní, pomalu upíjíte. A pak jste z pouště venku, vody je všude dost, ale vy si pořád schováváte svou láhev vody, šetříte s ní, pomalu upíjíte, a ještě z toho máte svátost.

Je-li v protikladu s hebrejstvím konzumace krve, tedy něčeho, co nelze zcela z masa odstranit, je v protikladu k hebrejství i konzumace masa. Rituální prdy s řeznickým nožem ani nasolení masa je krve nezbaví. Žádné košer maso prostě neexistuje.”

Dodávám jen, že se svými současnými znalostmi, nepovažuji shechitah za krutější způsob zabíjení zvířat než běžnou praxi v jatečních provozech. Je to v jednom hajzlu.

A stejně zbytečné.

A tebe se Filipe ptám, protože si musel vědět, jaké emoce vzbudí toto konkrétní téma vzhledem k tvé minulosti, jestli v tomto tvém konkrétním kroku nejsou i kupecké počty.

Související: blog Filipa Vávry

This entry was posted on Úterý, Listopad 4th, 2008 at 13.00 and is filed under empatie, eseje. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.