Venku je mokro, chladno a pomalu se stmívá.

Venku je mokro, chladno a pomalu se stmívá. Sedím u počítače, míchám kafe, pivo, slivovici a procházím se mezi svými přízraky. Fotky z investigací, které už mají circa 20 let a postupně ty bližší a bližší dnešnímu dni. Chlast, slzy, přízraky a muzika ze šedesátých, sedmdesátých let (Sealed With A Kiss, Eve Of Destruction, Happy Together, Be my baby, I will follow him, House of the Rising Sun, Lollipop, I got you babe, You can’t hurry love, You Don’t Own Me etc).


Moje první vloupání do drůbežárny. Moje hrůza a skoro až neochota uvěřit, že je to skutečné. Smrad, prach a křik. Rozklované slepice. Telata, která jsme navštívili den předtím, než je všechny odvezli na jatka, protože smrt je nejlepší prevence BSE. Rodiče kuřat a jejich nešťastné děti, z nichž se úspěšně vyrábí mrzáci. Krávy s dírou do bachoru, které jsem fotil na jedné zemědělské univerzitě. Slepice, které byly ponechány na vychcípání na nádraží v Černuci, protože je nechtěli ani na jatkách. Ekologická farma v Žítkové plná mrtvých a umírajících zvířat, z nichž aspoň pár se nám podařilo dostat pryč. Oslice Kristýnka, kterou ještě dnes cítím v dlani. (Do prdele, brečím.) Sledování veterinární stanice v Polsku, kde se smíchem a bitím překládali koně a dobytek na dlouhé cesty z hajzlu do hajzlu. Transporty bolesti, strachu a zlámaných kostí, jak jsem tomu říkal. Moje první vánoční postávaní u kádí s kapry. Olomouc. Stál jsem tam sám a zmrzlý s cedulí, na kterou jsem napsal „Nechte je žít”. Lidi chodili kolem a nechápali, o co mi jde. Vždyť to bylo jen pár let po cinkání klíči. Veganská snídaně byl tehdy čaj a zelené Dukla oplatky (Pamatuješ, Houdy?). Průmyslový aktivismus teprve čekal na založení prvních firem, které dnes tak úspěšně generují zisk z bídy a zoufalství zvířat. První otevřená záchrana. Posedávání u Biotestu, kdy jsem se díval na psi a opice a říkal si, že tohle je místo,kde se chci oběsit. Žaloby, výslechy, trestní stíhání, od roku 2003 monitorování Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu (Loni to bylo 15 let a ani dort mi ty mrchy neposlali.)

Většina těch, kdo chtějí změnu, s pocitem důležitosti či nezbytnosti žebrají u mocných nebo se ve jménu dobra snaží získat aspoň podíl na moci. Z osvobození zvířat se čím dál více stává metafora a masturbační fantazie. Prsí se na tričku, žhaví v diskuzích, tetuje na ego a tančí, jak panstvo píská. Blábolí se cosi o carnistické ideologii a veganském světě. Z veganství se stal produkt, který se přizpůsobuje reklamě, a já jsem pro mnohé blbec, kterému nezáleží na zvířatech, protože jinak bych přece nesral na trhu a ještě rovnou do kasy.

No nic. Pivo došlo, muzika dohrála. Dám si ještě slivovici, pustím Runatal a zatančím si nahý na dvoře. Třeba se přidá i sousedka. Je jí asi osmdesát, ale čiperka.

(Kvalita fotek je různá. Dávám je, jak mi přijdou pod ruku. Snad nevadí. Přízraky.)



This entry was posted on Pátek, Prosinec 27th, 2019 at 21.24 and is filed under empatie, eseje. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.