Záchranná akce LIII (listopad 2019)
Zase a více než potisící otevírám klece v šíleném domě. Dávám slepicím křídla k tělu, abych je mohl vytáhnout ven. Některé zůstávají klidné, některé se děsí a já se jim nedivím. Narodily se v líhni, volaly mámu a ona nikde. Jen lidské ruce, které je třídily. Některé na smrt, některé do přepravek a špatných zítřků.
Po kliknutí na fotografii vstoupíte do galerie.
Potom se, se spoustou jiných, třepetaly v náklaďáku, potom byly v klecích pro kuřice a teď jsou tady a tohle je jejich život. Nemají rodinu. Neví, jaké to je, když slunce hřeje kůži, vítr čechrá peří nebo když padá mlha. Nepoznaly hlínu ani trávu ani ranní rosu. Jen klec, tmu, světlo ze zářivek, ventilaci, prostě průmyslovou péči.
Pak přijdeme my, svítíme jim v jejich tmě a trápení čelovkami, bereme je pryč, dnes máme domov pro 35, a ony neví kam. Ale když se nám všechno podaří a já se na ně dívám v novém domově, jak se rozhlíží, nesměle si povídají a pozorují lepší svět, tak se občas i usměju.
Mějte se dobře, sestřičky moje.
