Jak se mají zachráněné slepice (Anonym)

Dlouhé roky jsem si myslela, že slepice jsou pitomý a smrdí. V roce 2012 jsme se rozhodli dát domov deseti slepicím, které by jinak skončily na jatkách. Od té doby se jich u nás vystřídalo skoro dvacet, protože tyhle vyšlechtěné stroje na vejce nemají pohříchu dlouhý život. A změnily od základu můj pohled na tyhle krásné ptáky. Ano, čtete správně, slepice je krásný, obdivuhodný, chytrý a voňavý pták. Kdo říká, že jsou hloupé, nevěnoval jim dostatek času a pozornosti, kromě toho v podmínkách velkochovu by dokonale zblbnul a zdegeneroval i pán tvorstva. Kdo říká, že slepice smrdí, špatně se o ně stará. Ony totiž žijí rády v čistotě, spí na voňavém seně v uklizených kurnících. Pokud nemohou žít svobodně, tak jim alespoň tohle dopřejte. Lásku, péči, dobré a zdravé jídlo a čistotu. Když slepičce zaboříte tvář do peří na krku, musíte cítit voňavé teplo.

Když do hejna přibudou nové, čerstvě zachráněné slepice, jejich stav je různý. Od nervozity, obezřetnosti a bledých hřebínků až po příšernou devastaci fyzickou i duševní. Ale ještě se nestalo, aby pár týdnů slunce, hlíny na hrabání, zelené trávy a volných křídel nenapravilo i ty nejhorší škody. Tahle zvířátka jsou velmi životaschopná a mají obrovskou vůli k životu. Můžete se posadit a hodiny se dívat, jak si užívají jednoduché, prosté radosti. Hrabání má krásný veselý rytmus - hrab hrab, klov - hrab hrab, klov. Popelení je úplný rituál. Nejprve je třeba vykopat jamku a tu pilně zvětšovat, aby se do ní vešlo celé tělo. Pak to přijde: křídly se nabere prach a nasype se na záda za všelikého kroucení hlavou, to vše je hotová gymnastika. Nové slepice jsou dojemné svou nezkušeností. Dosud nevědí, co je to déšť, nevědí, že vyhřívání na sluníčku je tak příjemné! Zkoušejí různé lístečky, semínka a kamínky a zkoumají, co je k jídlu a co není. Udiveně naslouchají bečení ovcí od sousedů. Vyleká je vrabec, který jim přiletěl krást zrní. Učí se znovu žít.

Slepice jsou osobnosti s různými letorami, jsou mezi nimi hodné, mírné kvočny, které se rády mazlí, ale i šílenci typu “plivník”. Jednoho takového máme, je to černá pětiletá slepice, která mě vítá tím, že nalétne vysoko na branku, drží se pařátky pletiva a zuřivě mává křídly, když nesu oběd. Všechny poznají můj hlas a typické zvuky blížícího se jídla, jako je napouštění vody a zvonění hrnce. V obvyklou hodinu už v hloučku přešlapují u branky, netrpělivě čekají a když se opozdím, hlasitě “nechávají pozdravovat” panímámu (to jsem já).

Copak můžete tyhle srandovní a krásné ptáky nenávidět natolik, že je zabijete a sníte? Nezaslouží si to o nic víc než váš pes, kočka, kůň, kráva, ovce, prase…no, však vy víte.

Poznámka (Michal Kolesár):
V tomto domově byly ubytovány dvě slepice z této záchrany.

This entry was posted on Úterý, Červen 20th, 2017 at 15.16 and is filed under od mých blízkých. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.