Ukradené mléko, ukradený život (Anna Kolesárová)

Přesně si pamatuji moment, kdy jsem se stala vegankou.

Bylo to dva roky poté, co jsem přestala jíst maso. Michal, můj nynější manžel, mi ukázal fotku z jedné ze svých rešerší. Byla na ní popelnice narvaná mrtvými těly slepic,tzv. nosnic, které nepřežily podmínky vaječného průmyslu. Řekl mi: „Toto jsou i tvoje slepice”.

Ta věta a ten pohled se mi vryly do paměti. Ačkoliv jsem o veganství byla přesvědčena teoreticky, v praxi jsem se nechala ovlivňovat okolím a jeho kritickým vnímáním vůči odmítání vykořisťování nelidských zvířat.

Od té doby jsem toho víc viděla a víc přemýšlela. Na vlastní oči jsem viděla smutné krávy uvázané v kravíně a jejich osamělé děti venku v boxech. Malá telátka s velkýma krásnýma očima. Některá ještě s pupeční šňůrou , která visela až na špinavou slámu.

Po narození mého vlastního miminka jsem prožívala probdělé ubrečené noci. Dcera neplakala. Ta spokojeně spala přisátá k mému prsu. Byly to moje slzy. Protože jsem viděla novýma očima. Stále jsem vzpomínala na osamocená malá miminka unesena svým matkám, kterým hloupí lidé říkají dojnice. Mnohem víc jsem pociťovala bolest, jakou musí matka vytrpět, když jí vezmou mládě. Mnohem silněji jsem pociťovala strach a bezbrannost malého tvora, který právě přišel na svět. Na hnusný bezcitný svět. A je na to sám. Na bolest, strach i zimu.

Představila jsem si, kdyby mi vzali moji malou Zuzanku a zavřeli jí samotnou do klece. Moje a její mléko by nám vzali, prodali a vypili. Mučili nás odloučením, řetězy, nudou a možná i špínou a kopanci. Pak by ji zabili a nebo ji nechali žít, aby ji později znásilnili kovovou tyčí a unesli dítě, tak jako byla unesena ona. Asi tak čtyřikrát. Protože pak už by byla příliš slabá a nemocná, aby se „majitelům” vyplatila. A pak by ji ještě mladou a krásnou zabili vystřelením hrotu z jateční pistole do mozku. A možná by ještě žila, kdyby jí podřízli hrdlo. Pokud bych takový příběh vyprávěla o lidské mámě a dítěti, většině lidí by to znělo jako horor. A tragédii nenaplněné mateřské lásky, kterou pomohli vytvořit konzumací ukradeného mléka a pojídáním mrtvých těl nejen matek a dětí, nevidí.

Cesta k etickému veganství není jednoduchá pro člověka, který se narodil a byl a je vychováván v takové kultuře, v jaké žijeme. Nesnáším konflikty, které jsem musela řešit kvůli vlastnímu veganství, děsím se problémů, které přijdou kvůli veganství naší dcery. Není to ale nic v porovnání s tím, co se děje zvířatům, kterým lidé ukradnou mateřské mléko, mateřskou lásku, svobodu a nakonec život. Věřím ale, že když nebudeme lhát, tak jak lžou reklamy, školy i úřady, má to smysl. Pro naši dceru, pro další lidi i pro mimolidská zvířata.

„Jsou lidé, věřící, že krávy dávají mléko jen tak, asi jako když se otočí kohoutkem nad umyvadlem a teče voda. Pravdou je, že mléko krav je výživou pro telátko a v tom je i jeho jediná hodnota. Není to zemědělská komodita. A smysl života krav není v produkci mléka. To je jako tvrdit, že ženy, nebo samice jakéhokoli živočišného druhu, jsou tu proto, aby kojily.” - Michal Kolesár

Text byl napsán pro kampaň Bílé mínus

Více zde:

Děravé krávy (říjen 2010)
Telecí na samotě (v období mlezivovém)
Telecí na samotě II (leden 2008)
Proč nevidíme tohle v reklamách na mléko a sýry? (leden 2008)
Život v číslech
Belgické modrobílé

This entry was posted on Čtvrtek, Květen 18th, 2017 at 19.17 and is filed under anna kolesárová. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.