Hodnota života II.

Po zveřejnění textu Hodnota života I. mě volali moji blízcí a schránka naběhla maily. Dostal jsem různá pohlazení, ale ze mě mi až tak špatně není. Většinou jako by se předpokládalo, že když je s lidským světem (kulturou) něco v nepořádku, tak je chyba ve mně a v tom, že se s tím nechci srovnat, nejsem i přesto šťastný a nevidím jakýsi skrytý řád, který to vede k dobrému (nebo co). Poslouchal jsem o naději, odpovědnosti a většinou v dobrém, se starostí a se snahou o povzbuzení. Také mi několikrát bylo řečeno, že jsem rozervaný, takto se nic nevyřeší, že sebevražda je útěk a že bych si měl vážit svého života tak, jako si vážím života kolem sebe.

Kdybych si nevážil svého života

Kdybych si nevážil svého života, byl bych dnes například v poslanecké sněmovně a hrál si tam na důležitého, moudrého, odpovědného a poctivého. Nebo bych dělal PR pro Philip Morris, kde bych bojoval proti kouření mladistvých, protože těm kouření způsobuje rakovinu a vymýšlel bych, jak lépe prodávat dospělým, protože těm už kouření rakovinu nezpůsobuje. Nebo bych byl třeba usměvavý debil v reklamě na prací prášky. Nebo bych na fízlarně psal zprávu o Animal Liberation Front, že jako tohle je terorismus, protože když už zákon schvaluje mrzačení a likvidaci zvířat, tak je to v pořádku a bojovat proti tomu je zločin. Jakoby nějaké hlasování mělo kouzelnou moc změnit vivisekci (1, 2, 3, 4), kožešinové farmy (1, 2, 3, 4) nebo drůbežárny (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7) v dobro. Přitom hlasováním nedokážete ani změnit pokličku v hrníček.

Kdybych si nevážil svého života, nechodil bych až na své dno, ale jen na mělčině brouzdal vodu, neriskoval bych pro to, co za riskování stojí, i přes zranění a bolest z pádu a po pádu, držel bych se příjemného pohodlí a bezpečí více než hledání poctivého života.

Kdybych si nevážil svého života, nepřemýšlel bych o tom, jestli jej neskončit, když je mi k nežití.

Mám vidět ve všem jen to dobré, jak se mi radí, jako by zlé snad ani nebylo nebo bylo něco nepříliš podstatného? Nebo to zlé přebíjet dobrým jako by život byl karetní hra a doufat v trumfy? Čím mám přebít osmiletou holku, které v Somálsku, protože tak to chce tradice a hloupost, uřízli klitoris, vnější i vnitřní stydké pysky a potom ji dole sešili a nechali jen malý otvor na močení? Čím koně na jatkách a ulice plné kapří krve o vánocích (1, 2, 3)? Čím samotu ženy, která má špatnou práci, s prachama je věčně ve skluzu, má dvě děti a je na všechno tak ztraceně sama? A proč bych měl?

Není to spíše choroba než ctnost držet se takového světa? Jen se ptám a přemýšlím. Nahlas.

Ano, máme naději, že se všechno změní. Vizi možné lepší budoucnosti. Že snad někde za horami, řekami a pouštěmi, je jiný lepší svět. A tak se lidé více koukají do budoucnosti, než mění přítomnost. Přitom jediné, co tvoří budoucnost, je to, co děláme v přítomnosti. O ničem jiném to není.

Kolik lidí naděje smířila s tím, jak svět vypadá teď? Uklidnila je a zbavila vzepření? Kolik lidí se přestalo rvát ze strachu, že by mohli přijít o něco, co je možná někde v budoucnosti a možná jim změní život k lepšímu nebo aspoň jejich dětem nebo dětem jejich dětí a tak do nekonečna? Ani nevím, jestli je něco zneužíváno více než naděje, ale vím, že jen tehdy je dobrá, když nás neláme v kolenou a do snění.

Možná by bylo dobré dát si místo ní do života odvahu.

(pokračování až se mi bude chtít)

This entry was posted on Čtvrtek, Srpen 27th, 2009 at 14.22 and is filed under empatie, eseje. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.