FIRESTORM č. 15

1) Ahoj, představíš se nám na začátek? Rodné číslo můžeš tentokrát vynechat…  

 Jsem unavený a zjizvený chlap na smutný cestě. Stačí?
        
2) Jsi nejviditelnější – a v současnosti vlastně asi jedinou viditelnou – postavou za projektem Realita.tv. Vím, že máš za sebou pestrou minulost v organizacích za práva zvířat, nicméně, s tímto projektem ses rozhodl vykročit novým směrem… Jakým? V čem se liší od toho, jakým kráčí současné právozvířecí organizace? 

On je to v mém případě více ujasněný než nový směr. Ještě předtím než jsem sklouzl do neziskového sektoru, a z pohledu získaných zkušeností, uvědomění si více barev než jen černé a bílé jsem tomu rád, pokusil jsem se dát dohromady sabotážní skupinu, ale dříve než jsem ji mohl uvést více do chodu, octl jsem se v jiném soukolí. Skupinu jsem nazval R.E.A., nedávno jsem našel její manifest a je v něm dosti společného se současnou realita.tv, včetně myšlenky otevřených přímých akcí.

Jsem sice v současné době jedinou viditelnou tváří přímých akcí v realita.tv a nejviditelnější tváří celku, ale nejsem jediný, kdo se dává vidět. Jsou lidé, dělající různá promítání a diskuze, stejně další snažící se o naší práci informovat nebo třeba různými benefičními způsoby ji podporovat, a to i bez mé účasti nebo i konzultace. To, že dělám více než ostatní, mi nedává pozici nadřízeného.

Kdybych měl projekt realita.tv nějak v krátkosti definovat, tak je to pracovní prostor vymezený základním prohlášením a fungující na anarchistických a abolicionistických principech způsobem D.I.Y. V tomto prostoru vystupuje každá sama za sebe a každý sám za sebe se svou vlastní odpovědností. Každý text a každá akce je někým podepsaná, ať už přezdívkou nebo skutečným jménem, které umožňují orientovat se v prostoru, co kdo dělá a jak. Samozřejmě se tím vytváří a dává prostor i diletantství, protože ne každá nebo každý, kde pracuje, pracuje kvalitně, ale realita.tv není značka kvality. Pouze pracovní prostor. Vzájemně jsme si možným příkladem, možnou inspirací a možnou oporou bez nutnosti přímé spolupráce a komunikace všech se všemi nebo vůbec s kýmkoli.  

V čem se realita.tv liší od většiny jiných? Není občanské sdružení. Hledá vlastní identitu místo přejímaní či přizpůsobování se cizí. Není nepolitická, to sice nejsou ani jiné u nás působící organizace, ale rády a programově to o sobě tvrdí. Přitom už jen inicializace a předávání petice je politický akt. realita.tv nemá žádnou velkou a ještě větší členskou základnu, ani vytvořený aparát pro manipulaci s ní. Směřuje spíše dovnitř hnutí než k široké veřejnosti. Manuální práce je praktikována se stejnou hodnotou jako intelektuální. Neusiluje o jednotný výstup. Respektuje, že, řečeno s básníkem, „…ale on vraný byl a ona grošovaná…“.  

Vědomě podporujeme nezvířátkové aktivity, ochranu zvířat nevnímáme selektivně od jiných aktivit. A samozřejmě postoj k zákonu, jeho otevřené porušování, obhajoba práva na odpor, neposlušnost a nutnou obranu, není zrovna většinový.

Tyto informace nejsou většinou ještě ani na webu, protože jsem je zatím nestihl zpracovat, a řeším je jenom s přímými tazatelkami či tazateli. Základem je práce v terénu a ta je vidět. Všechno ostatní je v běhu. 

Musím brát v potaz i to specifické pro mou osobu, kdy se snažím být ostatním partnerem a nikoli vůdcem ani mluvčím. Vystupuji sám za sebe, stejně jako ostatní v realita.tv. Za ně mluví jejich činy, včetně spolupráce se mnou, nikoli já. A nebudu, i kdyby chtěli. Poznal jsem, že když mě lidé přijmou jako svého mluvčího, přestávají sami myslet, já se pak snažím zůstat blízký jim i sobě, a na citu a na rozumu jsem pak jak v trestu Harúna al – Rašída, jenž nechával z odsouzených vyjmout kosti, až byly jak hadrové panenky a poté je dal k roztrhání.

3) Jaké máš s tímto projektem ambice? 

 Neuvažuji tímto způsobem. 

4) Asi nejkontroverznější věcí na projektu Realita.tv jsou tzv. „otevřené přímé akce“. Pod svým jménem jsi – byť pod rouškou noci, ale v podstatě veřejně, protože ses u toho nechal natočit a toto video vystavil na internetu – už dvakrát zachránil 11, respektive 15 slepic z drůbežího velkochovu. Co tím sleduješ? Skupiny, provádějící podobné akce, zůstávají zpravidla v anonymitě… 

V anonymitě nezůstávám proto, že je zapotřebí nejen přímých akcí, ale i jejich otevřená obhajoba. Mě samotného, jak už jsem odpovídal výše, napadl koncept otevřených přímých akcí už před lety jako něco zcela přirozeného, i když tehdy v souvislosti spíše se sabotážemi. Někdy v květnu 2006 jsem našel na webu několik organizací praktikujících tzv. open rescue – otevřenou záchranu. V Austrálii funguje tato aktivita skoro 15 let. Kromě Oceánie se open rescue praktikuje v některých státech USA, v Německu, Rakousku a Švédsku.

S odkrytou identitou jsem také více člověk než přízrak v temnotách, i když mám tyto přízraky rád. Myslím, že tento postoj může lépe pomoci jiným pochopit, že není normální, když jsou na takových a podobných místech držená zvířata, v takových podmínkách a za takovým účelem, zatímco to, že jsme je z těch míst odnesli, normální je.  

5) Nedá mi to, abych se nezeptal: kalkuluješ s tím, že při případném vyšetřování bude „škoda“ nižší než 5.000,-, tudíž nepůjde o trestný čin? 

Množství a stejně i druh zvířat jsou závislé na možnostech jejich transportu a umístění. Kdybych měl prostor pro víc, vzal bych jich víc. Snažím se ale o to, aby nebyla zjištěna místa, odkud jsme slepice vzali a především místa, kde jsou umístěny. Konkrétně tyto akce nedělám sám, takže v nich musím zohlednit více, než jen sebe. I z těch, kdo se zúčastnili osvobození, vědí o umístění zvířat jen ti a ty, kdo je umísťovali. V případě druhého osvobození neznám konkrétní místo umístění ani já, protože to není nutné. Navíc ani nemohu takto kalkulovat, protože to, co dělám, může být hodnoceno jako pokračující trestný čin, to znamená, že mi to můžou sečíst.

Lidé, co tyto akce dělají se mnou, potřebují více odvahy než já. Více se drží života a budoucnosti. Já se pustil, jen občas sebou cuknu. Nejsem dobrodruh. Chtěl bych chaloupku na horách, papuče na nohách, koukat na lesy a nebýt sám. Jenže to, co se děje z vůle člověka se zvířaty je tak nezměrná hrůza, že zmírnit ji a někdy i zastavit, třeba přestěhováním slepic z drůbežárny, je důležitější než já a moje touhy. To není o obětování, jen objektivní zhodnocení. Někdy mám tak silný vhled děsu, až mám pocit, že už to nerozdýchám.

Pokud se někdo jiný rozhodne pro záchranné akce a zohlední v nich vyhýbání se trestnému činu, tak u mne cti netratí. 

6) Při přímých akcích bývá prý největším problémem najít místo na umístění zachráněných zvířat… Jak se s tím potýkáte vy? 

Nemyslím, že je to největší problém, ale problém to je. Pro mě je důležitá znalost těch, u nichž zvířata budou nebo osobní záruka člověka, jemuž důvěřuji.

Za větší problém považuji např. neochotu většiny lidí pracovat na sobě, na svých znalostech a sklon usínat na vavřínech. Kromě toho, že to má negativní vliv na kvalitu práce, tak se to může velmi snadno a kurevsky vymstít. Já se učím pořád a pořád mám co. 

7) Jedním ze tří deklamovaných cílů Realita.tv je „obhajoba práva na odpor, neposlušnost a nutnou obranu“. Co pro tebe znamená „nutná obrana“? V definici na Realita.tv se objevují citace z trestního zákoníku, ten je ti ale evidentně příliš úzký… 

Práva na odpor, neposlušnost a nutnou obranu považuji za výjimečný paradox v dějinách společnosti snažící se o kontrolu nad lidmi a monopol v rozhodování o nich a v nich. Asi proto jsou tak přísně tajná, diskreditovaná, kriminalizovaná a sterilizovaná. Je poučné a neveselé sledovat dějiny těchto práv v občanské společnosti, ale tím se teď zabývat nebudu, protože neřeším tohoto práva jako občan, ale jako člověk a jako člověk hledám člověka.

Nechci být součástí rituálu stát vs. občan ani vést s jinými občanskou diskuzi o ochraně a záchraně zvířat. Nemyslím, že bychom jako občané a občanky byli schopni a schopny dojít k nějakému prolomení. Připadá mi to jak dřít měkkého v suché. Celý odřený a nic z toho.

Přijal jsem občanství, přiznávám slabost, a setrvávám v něm jako ve sračkách. Mocnosti, tedy lidé, co je tvoří a drží, si s vydatnou pomocí těch, které drží, rozebraly svět, vymyslely stát, občanství, občanskou korektnost, poslušnost a neposlušnost, ale já jsem občanem, jen protože není neobčanský prostor.

Je to hodně let zpátky, co jsem poprvé zvažoval vrácení občanství. Neperu se s nedostatkem odvahy k tomuto kroku, jen se mi nechce být obtěžován. Mé dilema je volba mezi klidem a poctivostí. Celkem běžné, mnohdy nevědomé, dilema. Nevím, jak dlouho je unesu.

Nejsem jen v konfrontaci se zákonem, ať už si jej všímám nebo ne, ale prostě a především s lidmi. Ta první konfrontace mě nezajímá, ale obtěžuje, v té druhé se chci ptát, mluvit o zbytečném trápení a ve snaze je zmírnit nebo i zastavit, třeba jen u jednotlivých zvířat, nezůstat jen u slov, protože jen mluvit nestačí. 

Jako děti jsme mívali památníčky, do nichž nám jiné děti, soudružky a soudruzi z učitelského sboru, příbuzní a příbuzné a jiné tvorstvo psali a kreslili na sebe v upomínku. Oblíbeným rčením na úvodním listu památníčku bylo upozornění, že můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat. Myslím, že tohle je svět, v němž dnes žijeme. A samozřejmě i k psaní a kreslení jsou věci vhodné a nevhodné a památníčky nejsou pro všechny a některé tužky jsou vypsané apod.

Citace z trestního zákoníku o nutné obraně jsem v základním prohlášení použil záměrně. Dal jsem je jen do jiných skutečností a souvislostí. Více netřeba. 

8) Realita.tv naprosto otevřeně informuje i o těch nejradikálnějších a nejmilitantnějších organizací za práva zvířat: ALF atd. V ČR to takto otevřeně zatím nikdo neudělal… Myslíš, že tyto taktiky vedou k úspěchu? 

Především si myslím, že je důležité otevřeně konfrontovat démonizaci těchto aktivit. Ať už ze strany státu, průmyslu, neziskového sektoru, většinového nebo menšinového názoru. My jsme antiteroristické, nikoli teroristické hnutí.

Díky této práci má hnutí na ochranu zvířat materiály dokumentující špatné zacházení se zvířaty v laboratořích a na farmách, důkazy pro veřejnost, vyznavači a vyznavačky parazitování na zvířatech finanční ztráty, zastavené projekty, uzavřené laboratoře a tzv. chovné stanice, tisíce zvířat bylo osvobozeno od krutosti a zbytečné smrti, tisíce lidí změnilo svůj směr ku prospěchu zvířat.

Samozřejmě je to omezený úspěch, ale ani legální ochrana zvířat není schopna jiných než omezených úspěchů. Navíc udržuje převrácené priority. Záchrana života pro ně není důležitější než majetek, zákon, většinový názor. Nebo se chovají jako by to tak nebylo.

Pravdou je, že tito lidé mnohdy poškozují práci ALF a podobných uskupení a dělají to vědomě, i když z různých důvodů. Většinou nedomýšlejí důsledků, protože ve svém myšlení nepřekračují legální hranice.

Jedním z největších nedostatků v hnutí na ochranu zvířat v ČR je příliš malé uvědomění si naléhavosti toho, co se děje. Podle mého názoru to souvisí s vytvářením líbivých kampaní a hezkého aktivismu. Ani ne obrazem jako spíše způsobem konfrontace.

Přesto jsem rád za práci mnohých z těchto organizací a lidi v nich. Např. ekologickou výchovu Svobody zvířat na školách považuji v rámci ČR za přelomovou a nedoceněnou, abych byl konkrétní. Nebo Otevři oči je jako informační projekt skvělý nápad, i když si myslím, že nemotivuje dál než od informace k informaci. Jejich vztah k nelegálním aktivitám nebo vzhlížení k moci není všechno, podle čeho je hodnotím. Toleruji jinou volbu a není mi třeba táhnout v jednom šiku. Ale tolerance neznamená vždy respekt ani absenci kritiky. Přestávám ale věřit ve spolupráci jinou než v konkrétních případech záchrany zvířat nebo pomoc při rešerších. Obávám se, že vidí řešení tam, kde já vidím příčiny a také si čím dál méně chci hrát na hnutí a rvát se a hádat s mentalitou hnutí. 

9) A teď trošku kontroverzní otázka… Je podle tebe za určitých krajních okolností – třeba v případě, že by tím došlo k záchraně velkého množství zvířat – ospravedlnitelné zabití člověka? Jinými slovy, kladeš život člověka na úroveň života zvířete? 

Nejsem elitář, co se týče příslušnosti k živočišnému druhu. Když vypíchneš oko krávě, bude ji to bolet, jak to jen krávu bolet může. Když vypíchneš oko člověku, bude jej to bolet, jak to jen člověka bolet může.

Kdybych viděl člověka a mimočlověka jak se topí, a mohl pomoci pouze jednomu nebo jedné z nich, pomohl bych tomu nebo té, kdo by byl nebo byla blíž. Kdyby tím člověkem byla osoba provádějící pokusy na zvířatech, pomohl bych mimočlověku, i kdyby byl dál. Kdyby v té vodě byl jenom člověk provádějící pokusy na zvířatech, nepomohl bych, a nevím, možná i pod vodou podržel, abych zamezil návratu k mučení a vraždám.

Otázka jestli kladu život člověka na úroveň života zvířete je pochybená. Máš raději jablka nebo ovoce? Člověk je jeden z mnoha živočišných druhů. Zvíře. Neshledávám na tom nic urážlivého, ale znám spoustu lidí, dokonce většinu, kteří a které se distancují od svého příslušenství a je-li jim připomenuto, urážejí se a urážejí. Člověk je přece úplně jiný než zvířata, říkají. Nemohu srovnávat člověka s potkanem nebo krávou. Mohu. Pojem - zvíře - je dostatečně obsáhlý, aby se vešla ploštice, člověk, delfín i slon. A potkan s krávou taky. Do tohoto pojmu jsme zahrnuti a zahrnuty na základě společných znaků, které nepopírají rozdíly. Delfín není ploštice, potkan není kráva, člověk není slon. Ale všichni jsme zvířata. Bez urážky.

Jistě, máme jiný rozsah vědomí a sebevědomí, různé schopnosti a různé možnosti rozvoje. Jiné tvary. Ale nejsme si cizí. Možná jsme méně schopni a schopny soucítění s jinými živočišnými druhy tak jako pláčeme více pro bolest své mámy než pro bolest mámy z protějšího bytu, ale to není důvod vzdálenější bolest působit nebo ji přehlížet nebo jí dávat hodnotu svou místo hodnoty toho, kdo ji prožívá nebo té, která ji prožívá. 

10) Abychom se posunuli od obecného ke konkrétnímu… Je ospravedlnitelné útočit na představitele vivisekčního a masného průmyslu? Ať už vivisektory, tak majitele a ředitele mamutích korporací v tomto sektoru? Pokud vím, tak ze strany militantních ochránců zvířat ještě nikdy nikdo o život nepřišel a nikomu o život ani neusilovali – útoky směřují výhradně na jejich majetek (to abych předešel nějakým nedorozuměním). Přesto se ale ptám: nejsou tihle lidé jen malá kolečka ve velkém stroji? 

Před pár lety vznikla skupina Only One Solution (O.O.S.) vycházející z přesvědčení, že svět není jen o člověku a že pokud jeden živočišný druh působí kolem sebe tak velké množství trápení, je k obecnému prospěchu zničení takového živočišného druhu. Ve svém manifestu uvádí, že nejsou vedeni a vedené nenávistí, jen, že není jiná cesta. Říkají, že historie a každodenní realita ukazují, že se nelze spoléhat na lidský soucit, že lidé se nikdy nevzdají nadvlády nad nelidmi, že síla je příliš návyková a nadvláda příliš pohodlná, že záchrana několika zvířat, včetně změny několika lidí, je nedostatečná. A jak přijdou ta zvířata, jež jsou teď v trápení, k našemu čekání?

Přijmeš-li fakt, že svět není vlastnictvím člověka a podíváš-li se takto na svět a působení člověka v něm, zbavený všech člověkem vytvořených morálních i amorálních pravidel, přestane se zdát řešení O.O.S. šílené nebo přinejmenším více šílené než to, co se světem udělali/y lidé.

Ronnie Lee, jeden ze zakladatelů Band of Mercy, později přejmenované na ALF, prohlásil, že lituje tehdejšího rozhodnutí nepoužívat, s výjimkou sebeobrany, násilí vůči lidem. Dnes je přesvědčený, že měli/y uznat omezené použití násilí v případech zneužívání zvířat.

A není tu pouze ALF. Seskupení jako Animal Right Militia (ARM) používá taktiku vyvolání strachu z přímého fyzického ohrožení, např. v roce 1984 rozšířili/y falešnou zprávu, že tyčinky Mars jsou napuštěné jedem. Mars Company, provádějící v té době pokusy na zvířatech obhajované zkoumáním zubního kazu, stáhla tyčinky z oběhu z velikou finanční ztrátou. Justice Department rozeslala několik bombových balíků. Pak je tu mnoho různých nedůvěryhodných zpráv vypracovaných PR průmyslem s úmyslem poškodit ALFARMJustice Department, nelegální práci obecně, uvrhnout do klatby, odvést pozornost od problému, poděsit ty, kdo se dají a izolovat ty, kdo se poděsit nedají. A samozřejmě lži a polopravdy těch, na něž tyto aktivity přímo útočí. Nejčastějším cílem těchto lží a polopravd je ALF, ale žádnou akci, při níž je cílem násilí na jakékoli živé bytosti, včetně člověka, nelze považovat za akci ALF

Jsem přesvědčený, že rešerše a záchrana zvířat, v masce i bez masky, mají větší sílu i potenciál než atentáty. Nejen kvůli většinovou kulturou chybně vytvořené hodnotě lidského života, která jej dala jako střed všeho, a s tím souvisejících strategických důvodů. Nebo kvůli tomu, že bych věřil, že člověk je ve své podstatě dobrota sama a k tomu máme volat jen mírovou cestou, protože si tím nejsem jistý. Jen nevím o ničem, co by selhávalo v převracení bídy a hrůz více než vraždění, byť i regulované. Také můj cit je jinde a já jsem s ním, i když rozkývaný.

Násilí v ochraně zvířat před násilím má svou momentální a možnou pozitivní hodnotu, ale minimální potenciál k větším a trvalejším pozitivním změnám. Jako každá válka, byť i spravedlivá.

Je také důležité si uvědomit, co dělá válka s těmi, kdo válčí a jak snadno může i sebeobrana sklouznout do represe. Myslím, že hodně lidí z Antifašistické akce by o tom mohlo dlouze vyprávět.

Bohužel se obávám, i s ohledem na předchozí, že dokud neuznáme oprávněnost i ozbrojeného boje na obranu i jiných zvířat než jen člověka, budou řeči o tom, že uznáváme hodnotu jejich života stejně jako život člověka, jen lží a pokrytectvím.

Dokážu si představit, že v obraně zvířat budu ku pomoci i násilím a nepovažuji to za neadekvátní odpověď. Na to jsem si příliš vědomý násilí, mrzačení a zabíjení a toho, že není nutné. Na to jsem příliš na straně obětí. Vím, že to není celkové ani konečné řešení, ale svět není jen o tomhle.  

Vím, že v současné společnosti by takový boj zůstal nepochopený a uřvaný fanatismem, ale kolik z nás by váhalo u sobě skutečně blízkých? 

11) Dá se podle tebe vůbec zabránit zbytečnému utrpení a zabíjení zvířat, aniž by se komplexně změnil celý ekonomicko-politický systém? 

Ne. Ale nevím o žádném ekonomicko-politickém systému, jenž by o něco podobného programově usiloval.

Někdo může vzpomenout nacionálního socialismu, a z velké části právem. Kdekdo z jejich elity se hlásil k vegetariánství, Himmler chtěl, aby spolky na ochranu zvířat měly policejní pravomoci, zákon na ochranu zvířat z roku 1938 uváděl, že výzkumné experimenty smějí být prováděny pouze tehdy, očekává-li se konkrétní výsledek doposud nepotvrzený vědou. Dnes se experimenty opakují, protože byznys je byznys. Původně chtěl dokonce Hitler zakázat pokusy na živých zvířatech úplně, ovšem ve shodě s  umělým vytvořením tří základních kategorií, tedy člověka, zvířete a podčlověka. Tím se otevřel prostor pro experimenty Stumpfeggera, Flauberta, Raschera, Gebhardta a dalších, prováděné na lidech předefinovaných na podlidi. Zvýhodněni byli a zvýhodněny byly koně, psy, kočky a opice, na nichž se mohlo experimentovat pouze, nebylo-li možné provést pokus na jiném zvířeti.

Nacionální socialismus byl vůči zvířatům silně welfere (trápení zvířat bylo většinou považováno za neněmecké), ale s mocenským a selektivním přístupem, chceš-li to jinak, zůstala oslava boje o koryto.

V absurditách se rozlišovalo např. i mezi germánským a negermánským býkem. V roce 1936 byl zaznamenán případ, kdy vládní orgány zakázaly sedlákům připouštět býka, jehož označily za židovského.

Nevystupuji proti veganství v nacionálním socialismu ani těch jeho různých větviček. Mají stejného práva jako já odmítnout konzumaci zvířat a jejich další zneužívání a nevidím důvod myslet si, že když trápí jedny, nemohou mít soucit s druhými. A nejenže nevystupuji, já i podporuji veganství ať již v nacionálním socialismu (a doufám, že bude mít Filip Vávra mezi svými úspěch a nemyslím to v ironii), komunismu, kapitalismu, katolictví, prostě kdekoli. Nechci sebou tahat zvířata na bitevní pole a to i bez ohledu na to, jestli to dělá někdo jiný nebo nějaká jiná nebo se to žádá v zájmu absolutního odlidštění jakékoli ideologie. A znovu i zde opakuji, veganství není všechno. Ale je důležité si uvědomit, že veganství v nacionálním socializmu neodmítá specisizmus jinak než v obelhání sebe i jiných (to je na dlouhé povídání), ani nemůže, protože roste z nadřazenosti, vyvolenosti, jedinečnosti a nemá jiný potenciál k odmítnutí specisizmu než ve svém zániku. 

Je to zmatená ideologie, plná polopravd a virtuálních faktů, v níž je možné takřka cokoli a patří do hajzlu a spláchnout.  Za každé trápení a za každou vraždu, které nebyly sebeobranou.

V anarchistickém hnutí mi připadá veganství spíše jako otázka do diskuze na vedlejší koleji, mnohdy jen jako další argument proti kapitalismu v rámci sběru argumentů. 

Je mi debilní a hnusí se mi „chytré a humánní využití již domestikovaných zvířat jako jsou koně, hovězí dobytek a mnoho dalších“ Grahama Purchase, stejně jako jeho další argument, jímž ukončuje svůj „Anarchismus a práva zvířat“, kdy píše, že „zatímco etické argumenty proti jedení masa a pokusům na zvířatech se zdají být přesvědčivé, ekologické argumenty proti humánnímu využívání zvířat a jedení masa se zdají být, vzhledem k výzkumu, přesvědčivé daleko méně“. Dokonce mě ani nenapadají ekologické argumenty proti humánnímu využívání člověka.  

Odmítnutí zotročení člověka jiným člověkem je považováno za anarchistický postoj, odmítnutí zotročení ostatních zvířat člověkem za osobní záležitost. Zneužívání zvířat, ať už humánní nebo nehumánní, a jeho obhajoba přirozenou nadřazeností člověka je součástí každého ekonomicko-politického systému, který znám a každé kultury neodmítající již ve svém základu specisizmus včetně většiny současných anarchií. Přesto věřím, že anarchie je nejlepší možnost a naděje na pozitivní změnu ve vztahu člověk vs mimočlověk. Mé poznávaní mě přivedlo k tomu, že, mírně řečeno, připadal bych si nekonzistentní a nelogický, kdybych byl veganem a nebyl anarchistou, a protože si myslím, že je toho ještě třeba, v anarchismu ještě anarchofeministou.

Anarchie je jediný systém, jenž se nerve o moc nad člověkem a hledá pro člověka možnosti svobodného rozvoje, ale nevidím, že by šel dál. I když může, a to sobě ku prospěchu. Moje anarchie vidí více než jen člověka. 

12) Co si myslíš o náboženstvích, které zakazují konzumaci masa? Jsou ve smyslu práv zvířat progresivní?

Dost často přemýšlím nad hodnotou zákonů, a jestli je možný dobrý zákon. Je tolik zákonů, co mi svým směrem nevadí a v tom smyslu by mi nevadil ani zákon zakazující konzumaci masa, zákon zakazující znásilňování, dětskou nebo vládní práci. Jen si myslím, že zákon by měl být jen doporučení a neměl by být součástí represe, protože represe učí strachu a uhýbání, nedává pochopení nebo jen málo. Bez pochopení, nebo jen s malým, se točíme a budeme točit ve stále stejných chybách.

Zkušenost vlastní a rozhlédnutí kolem mi říká, že represe je vždy jen zdánlivé řešení. Dívám se tedy vždy, s čím je ten který zákon spojený v celek. Bez ohledu na to, zda je zákon spojený s bohem nebo s jinou cestou k prosperitě. Zároveň si uvědomuji, že když někdo neodstřelí mě blízkou tvář jedině ze strachu před trestem, ať už na ulici nebo na jatkách, budu i tak rád. Toho se snadno zneužije a zneužívá.

Společnost zakazující pod hrozbou trestu cokoli, není progresivní. Jen vyděšená a zoufalá. Hlásá-li represi jako ctnost a nehledá jiné řešení kritické situace, tak i hloupá. 

13) Jak se díváš na vlastnictví domácích mazlíčků – psů? Spousta veganů psy má, jak to vidíš ty? 

Sám žiji s kočkou a kocourem, co mi je život dokopal do náruče. Jsem s nimi rád, ale nejsem rád, že neběhají volně a nejsem s tímto stavem srovnaný. Kočce vyvraždili rodinu, žije jen díky mé intervenci, kocour by pravděpodobně nepřežil další zimu, kdyby zůstal, kde byl. V mnoha věcech jako bychom už neměli volby mezi dobrým a zlým, ale jen mezi špatným a ještě horším. Nevím, ale doufám, že to není trvalé.

Jsem si vědomý toho, že je to použití násilí, ale jak jsem už říkal, dokážu si představit, že v obraně zvířat budu ku pomoci i násilím. To je strašná odpověď.

Uvědomuji si snadnou a častou zneužitelnost tohoto stavu, kdy se z pomoci v nouzi stává přelaskavé otroctví. Žiji s kočkou a kocourem, protože jsem je nenechal chcípnout, záměrně používám vulgarismu, snažím se nezavazet jim příliš v životě, ale s podivem občas přistihnu i sebe jako přelaskavého i méně laskavého otrokáře. Měl jsem je nechat, mluvit třeba o osudu a pohřbít je svobodné? Teď se neobhajuji, jen se ptám. Běhám v dresu kompromisu, ale neběhám v něm kvůli sobě.

Vím, že to, co jsem udělal, nevede k celkovému ani konečnému řešení, ale nejsem jen o tomhle.

Poctivě mohu říci, že se snažím, aby tohoto násilí nebylo třeba, aby to byl jen momentální stav. S kočkou a kocourem více žiji a trochu je mám. Mnoho veganů a veganek, které znám, více zvířata mají a trochu s nimi žijí. Pravděpodobně si ani nepřipouštějí své přelaskavé zotročování svých otroků v domě, přestože vidí a odmítají nelaskavé zotročování cizích otroků na poli.

Jsou také vegané a veganky, kteří a které zvířata mají, regulují jejich genetiku, pletou se zajatým zvířatům více do života než je nutné nebo je dokonce drží jako součást své spasitelské image nebo jakéhosi rodičovského přístupu člověka k jiným zvířatům a nevidí žádného rozporu mezi veganstvím a vlastnictvím domácích miláčků. 

14) „Veganství není všechno“… Další z hesel Realita.tv. Jaké další oblasti jsou pro tebe důležité? Kterým směrem případně ještě přizpůsobuješ svůj životní styl? 

Velkou chybou mé ochranářské minulosti bylo, že jsem nezohledňoval charakter člověka jako celek a tam, kde jsem to zohlednil, přeháněl jsem to s tolerancí. Říkal jsem, s tím člověkem jsem, abychom pomáhali zvířatům. Ostatní je jeho nebo její věc. Kolik špíny jsem našel v některých lidech hlásajících veganství a takřka jsem to nevnímal a je mi ze mě stydno. Lhaní, pomlouvání, xenofobii, antisemitismus, homofobii, pak jsem potkal nějaké laskavé bytosti, poctivé na srdci i na rukách, ale konzumující maso nebo ještě hůře, mléko a vajíčka. Jen ta ostatní zvířata, jiná než jsou sami, měli mimo svůj morální kruh. Smrdělo tím takřka všechno dobré v nich. Když se mě někdo ptá, proč nejím maso, mléko, vejce, neoblékám cizí kůži ani srst, odpovídám, protože nemusím. Není dobré ubližovat mimo svou nutnost.

Praseti je sice jedním, jestli je nezlikviduje člověk poctivý či lživý, ale pro člověka to není jedním a nemělo by být, protože veganství je i o lidech. Je i součást celku a nepotřebuje svatozář, jako ji nepotřebuje nikdo z nás, a nebudeme-li je vnímat i jako součást celku, dříve nebo později se někde něco posere. Proto má realita.tv heslo, aniž by měla vkladní knížku, veganství není všechno, a s tím související odkazy k těm, jejichž práci podporujeme nebo alespoň někdo z nás. Proto je zapotřebí rozlišit v jakém kontextu jsem vegan nebo veganka. Nejsem totiž pouze to.

Svůj životní styl nepřizpůsobuji ničemu. Mění se sám v souladu se mnou, občas v nesouladu. Nekamarádím s nacismem a podporuji Antifašistickou akci, nechodím k volbám, vlastenectví řadím svým přínosem na úroveň pohlavní choroby, velice si vážím práce Anarchofeministické skupiny. Chtěl bych být nápomocný ve Svépomocné univerzitě, ale obávám se, že bych to časově nezvládl, jako jsem nezvládl distribuci Přímé cesty nebo A-kontry. Používám genderovou lingvistiku, když jsem kvůli tomu měl problémy s publikováním, řekl jsem, že moje texty budou s genderovou lingvistikou nebo nebudou vůbec. Podotýkám, že genderovou lingvistiku používám jako žák.

Hodně mi v praxi pomáhá Slačálkova a Tomkova kniha Anarchismus, především texty o Marii Berneri a Colinu Wardovi.  

15) Tenhle rozhovor probíhá přes Vánoce… Jak se na tyhle svátky díváš? Kapry pro tentokrát nechme stranou… 

Neslavím žádné svátky, narozeniny, ani svoje ani cizí. Celkově neberu kalendář moc vážně. Pokud někdo slaví, nevadí mi to, neubližuje-li ve jménu svého výjimečného dne. Vánoce mohou být příjemné, sejde se rodina, všichni jsou na chvíli součást něčeho většího než pracovního dne, copak asi bude pod stromečkem, uříznutým, ozdobeným, osvětleným kontejnerovým zítřkem, ach, jak symbolické. Dcerka má úplně novou Barbie úplně bez ochlupení a s úplně zatavenou vagínou, chlapec dostal maketu samopalu a počítačovou střílečku, co jiného ve dnech pokoje, maminka boty a pánev, přitom by chtěla vibrátor, černý s velkou žílou, až se sliny sbíhají, tatínek má svetr, vrtačku a zánět prostaty. Jenže ve vedlejším bytě je všechno jinak. Nepodlehli hypermarketu, nezapnuli televizi, nechali kapra vodě a nemají ani řízek, jen je jim spolu dobře. Vánoce jsou dobré nebo špatné od člověka k člověku. Třeba to nemusí být jak listovat v Evagriu Pontském, támhle démon obžerství, támhle hrabivosti, támhle acedie.

Ale ze všeho nejvíce považuji Vánoce za součást společenské kontroly. 

16) Jak se díváš na tzv. freeganismus, tedy lidi, kteří si odmítají kupovat jakékoliv živočišné produkty, ale nemají problém s jejich konzumací v případě, že jde o potraviny vyhozené (vytažené třeba z odpadových kontejnerů u supermarketů atd.)? 

Nepochybuji, že freeganismus je pozitivní životní styl a že tito lidé mají mnohem menší ekologickou stopu než většina veganek a veganů, neboť jsme většinou nadšené a nadšeni ze zeleného průmyslu, a uvědomuji si, že svým životním stylem nejsou iniciátorkami ani iniciátory zvířecího trápení ani zabíjení, byť jsou jeho součástí. Pokud jedí jen ty, co jsou jim přenechány a přenecháni do odpadu a uvědomují si, že tento odpad se nikdy neměl stát jídlem pro člověka, jsem ochoten koexistovat, dokonce i přinést mrtvou veverku, když ji najdu přejetou na silnici nebo jim odkázat své tělo, pokud jako jediné kritérium mají konzumaci odpadu.   

17) Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo? Hoď do placu recept… 

Meloun. 

18) Prozradíš nám, čemu se kromě aktivismu v oblasti práv zvířat věnuješ? Co třeba kultura, sport či jiné koníčky? 

Mám rád divadla malých scén, např. Radošínské naivné divadlo, ale roky jsem v divadle nebyl. Jen si občas přečtu nějaký scénář. Mám rád balet, spíše moderní než klasický a poezii, kdysi jsem ji i psal a nějaký člověk v Liberci vydal mé verše vlastním nákladem. Jmenovalo se to „Requiem za jablečnou lásku“. Mám rozepsaný román „U zdi nářků nevidět jen člověka“ a dopsanou sbírku několika vět „Evangelium bezdomoví“ z období, kdy jsem poustevničil v lesích.

Je ale pravdou, že málokdy něco zveřejňuji. O většině věcí, které si nosím, nemluvím. Nemám té touhy a nemyslím, že je nutné všechno sdílet. I když v tomto rozhovoru říkám i věci, s nimiž jsem se dříve nesvěřoval.

Z hudby je mi nejbližší chanson, folk a ticho. Dokonce si myslím, že ticho je to, co hledáme v hudbě. HC a punk mám rád naživo. Také, že jsou více o lidech než o top ten a copyrightu. Na druhou stranu, jak se na hardcore dívám, často si připomenu píseň mého dětství, v níž s puškou v ruce, ohněm v srdci, žene se vpřed partyzán, ale jenom jako.

Jsem hltačem sitcomů a kotě na doma. Nejlepší kulturní vyžití je pro mě, když jsem mazlený.

Ze sportu mám rád gymnastiku, moderní i sportovní, akvabely, skoky do vody, poslední dobou atletiku. Jsem nadšenec pro plastickou akrobacii, visutou hrazdu, street parkour. Sám praktikuji kapap, izraelský bojový směr, který mi prostě sedí. Kapap je akronym hebrejského krav panim el panim, v překladu boj tváří v tvář. Bohužel můj instruktor, jenž byl jediným certifikovaným v ČR pro kapap a reality based odešel do světa. Naštěstí je kapap o principech a samostatné práci na sobě. To znamená, že když budeš mít 20 lidí praktikujících kapap, každý bude jiný a každá bude jiná, ale za dodržení stejných principů. Kromě kapapu je mi blízké senshido R. Dimitriho, S.P.E.A.R. T. Blaera, silat mubei, kyusho jutsu.

Pak mám stesky po věcech, jimž jsem se věnoval dříve, dnes je málo stíhám teoreticky, ale dost v nich žiji. Kynismus, některé tantrické směry, nekanonické křesťanství.

A masturbuji, ale nevím, jestli to mám zařadit do kultury, sportu nebo jiných koníčků.

18) Čekáš nějakou represivní akci ze strany státních orgánů? Nebojíš se jí? 

Represi očekávám spíše do budoucna, ale můj strach je úplně jinde u úplně jiných věcí. (Takto jsem odpověděl v lednu 2007, MYA se trochu zdržel, takže dále aktualizuji.)

21. 3. 2006 bylo proti mně zahájeno trestní stíhání podle par. 160 odst. 1 tr. řádu jako obviněného za spáchání tr. činu schvalování trestného činu dle par. 165 odst. 1 tr. zákona (uf!) s možností odnětí svobody až v délce jednoho roku.

Důvodem byla slova, jež jsem vypustil do tv světa v dokumentu “Pokusná zvířata”. Tato slova se nelíbila Ing. Ivě Pipalové, která zvířata trápí (v souladu se zákonem) profesionálně a jejich státem kontrolované trápení a vraždění obhajuje a také kontroluje v Ústřední komisi na ochranu zvířat, kde je předsedkyní Výboru na ochranu pokusných zvířat. V tomto výboru zastupujeSpolečnost pro vědu o laboratorních zvířatech. Je také členkou CZECOPA sdružující „…právnické a fyzické osoby z oblasti vědy a školství, nevládních organizací, průmyslu a vládních institucí jako čtyři rovnocenné partnery ve společnosti s cílem podpořit a realizovat v laboratorní praxi koncepci tzv. „3R“…“.

Iva Pipalová je v současné době zaměstnána jako vedoucí Chovného a uživatelského zařízení laboratorních zvířat Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Dříve byla zaměstnána vAkademii věd ČR. V době, kdy Akademie prodala zvěřinec fy. AnLab, která jako svou hlavní činnost „poskytuje od roku 1992 laboratorní zvířata a zvířecí modely a laboratorní diagnostické služby vědecko-výzkumným a testačním pracovištím v České a Slovenské republice.“, odešla (jak mi jednou řekla) do AnLabu se svými zvířaty a nikoli se zištných důvodů. Tak, jak jsem ji poznal, jí to věřím a dodávám, že je stoupenkyní welfere u tzv. laboratorních zvířat a můj osobní názor je, že mučí a vraždí zvířata jen v míře, kterou považuje za nezbytně nutnou.

Hlavním důkazem proti mně byla má vlastní výpověď. Zopakoval jsem to, o čem veřejně píši a mluvím na přednáškách a vzdal jsem se i možnosti na podání stížnosti. (A přiznávám, že jsem byl celkem zvědavý, co bude dít.) Na základě především mé výpovědi bylo zahájené mé trestní stíhání s možností odnětí svobody až v délce jednoho roku.

Původně jsem nechtěl do celé věci nijak zasahovat mimo opakování mé obhajoby ALF a Justice Department (a samozřejmě i ARM a dalších). Po diskuzi s několika lidmi jsem změnil názor, protože jsem za 1) zaznamenal více strachu než odhodlání a určitou paralyzaci z represe, za 2) nechci být hrdina, ale ani mučedník a ani za ně být považován, za 3) nechtěl jsem vytvořit negativní precedens, za 4) se mi celá kauza začala jevit jako příliš velká pitomost i pro systém, jenž si mně uzurpuje. 

Nakonec státní zástupkyně zrušila rozhodnutí o mém trestním stíhání jako neodůvodněné.

A můj strach je stále úplně jinde. 

19)  Já už další otázky nemám. Pokud chceš něco doplnit, máš teď možnost.  

Nejčastější otázkou jakou dostávám je, zda-li si uvědomuji možnost postihu a jestli z něj mám strach. Nikdo se mě nezeptal, jak se vede zachráněným zvířatům. Např. slepice z první záchrany více jak měsíc odmítaly opustit kurník. Teď už běhají ráno do výběhu a večer zpátky. Jsou velice krotké. Jedna se pravděpodobně zamilovala do osoby, u níž jsou umístěny, ráno číhá u dveří, okamžitě vylítne ven, zastaví se na noze oné osoby a čeká, až bude zvednuta a posazena do sudu se šrotem. Když má dost, vyletí ven a snaží se stále držet v blízkosti oné osoby. Změnili jsme jejich životy k lepšímu a o tom to je. (Asi hodinu poté, co jsem si napsal odpověď, mi zavolala reportérka z ČT24 se žádostí o rozhovor. Povídali jsme si a zeptala se.)

Ještě bych chtěl dodat, že dokud budou naše životy prosrané zbytečným pracovním úsilím v míře dnes platné, nevěřím ve větší posun, protože není prostoru k myšlení nebo jen málo nebo jen s příliš velkým úsilím zaplaceným jinak.

Děkuji svým spolupracovnicím a spolupracovníkům za spolupráci, lidem kolem mě za podporu, včetně té materiální, a tobě za rozhovor. Otázky, které si mi dal, jsou podobné a někdy i stejné, jako si dávám sám. Dost věcí jsem si ujasnil, protože jsem si díky tobě našel na to ujasnění čas.

This entry was posted on Pátek, Prosinec 12th, 2008 at 1.42 and is filed under rozhovory, přednášky. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Responses are currently closed, but you can trackback from your own site.

Comments are closed.